Pozoruhodnou sérii testů provedl Sovětský svaz v 70.-80. letech 20. století. Několik samohybných houfnic M109 ukořistěných SSSR bylo porovnáváno s domácími systémy 2S3M Akacija stejné kategorie.
V obou sériích zkoušek se sovětští specialisté shodli na tom, že jejich domácí dělostřelecký systém byl mnohem lepší než západní protějšek. První zkoušky samohybných děl M109 v SSSR probíhaly od června do prosince 1978.
Během těchto zkoušek bylo z ukořistěné houfnice vystřeleno celkem 102 projektilů ráže 155 mm, z nichž 82 mělo vysoce explozivní hlavice, plus 10 dýmovnic a 10 osvětlovacích střel.
Na základě zaznamenaných výsledků střelby dospěli sovětští specialisté k následujícímu hodnocení houfnice M109:
- nižší hmotnost díky použití lehkých slitin;
- snadné ovládání díky hydromechanickému převodu;
- konstrukce pohonné jednotky vozidla powerpack, která v případě potřeby zjednodušuje implantaci nebo demontáž motoru a podpůrných prvků;
- lepší zaměřovací zařízení než u sovětských samohybných děl.
To vše bylo na seznamu bezpodmínečných výhod modelu M109. Pokud však jde o palebnou sílu obou dělostřeleckých systémů, závěr zněl: M109 v základní verzi má maximální dostřel pouze 14,8 km, zatímco 2S3M Akacija se může pochlubit solidním dostřelem 18,3 km.
Když sovětští specialisté prováděli takové srovnání, ani v nejmenším jim nevadilo, že délka hlavně základního M109 je pouze 23 ráží oproti 28 ráží dlouhé hlavni 2S3M Akacija. Proto byl celý smysl porovnávání těchto dvou zbraní od počátku pochybný.
Na druhou stranu, výběr protějšku pro srovnání mohl být proveden právě s tímto záměrem, aby se jakýmikoliv prostředky prokázala převaha domácího samopalu nad západním.
Další příležitost vyzkoušet ukořistěný M109A1B měli sovětští specialisté v 80. letech, kdy se tato samohybná houfnice stala iráckou trofejí ve válce proti Íránu.
Zkoušky tohoto vzorku, označeného jako „Izdelije 39“ (Výrobek 39), probíhaly v SSSR a trvaly od listopadu 1984 do července 1985. Stručně řečeno, nic zásadně nového se oproti předchozím zkouškám nepodařilo zjistit, ale některé pozitivní novinky, jako například zlepšení přesnosti palby na minimální vzdálenost a zjednodušení používání i údržby M109 byly hodnoceny kladně.
Je pozoruhodné, že i po těchto zkouškách dospěl Sovětský svaz k závěru, že 2S3M Akacija je stále lepší, i když některé pozitivní konstrukční prvky mohly být převzaty z M109A1B (což se nakonec nikdy nestalo).
Je historickou ironií, že jen o několik let později se Moskva musela na vlastní oči přesvědčit o technologické převaze 155mm dělostřelectva standardu NATO nad 152mm houfnicemi Varšavské smlouvy. Totiž když v reakci na dodávky dělostřeleckých systémů D-30 a BM-21 ze SSSR do Angoly její rival Jihoafrická republika rychle zavedla výrobu houfnic G5 v ráži 155 mm, které se na bojišti ukázaly jako užitečné.
Technologická mezera nyní nutí Ruskou federaci přehodnotit desetiletí trvající přístup zachování tradičních 152mm systémů a provést teoretické a praktické studie na téma výroby vlastního 155mm dělostřelectva.
Zdroj: Wikipedia, Defense Express, redakce