Indické MiG-29A vs. pákistánské F-16A: Jak sovětské letouny zajistily vzdušnou převahu ve válce o Kargil
MiG-29A vstoupil do služby v sovětském letectvu v roce 1982 jako první třída stíhacích letounů čtvrté generace a navázal na mnohem těžší stíhací letouny MiG-31 a Su-24M stejné generace, napsali na webu Military Watch Magazine.
Středně těžký stíhací letoun pocházel ze stejné váhové kategorie jako americký F-18A Hornet a byl od počátku konstruován s ohledem na střetnutí s letouny F-16 a F-18. MiG měl oproti oběma těmto stíhačkám značné výkonnostní výhody, včetně nasazení raket vzduch-vzduch s delším doletem a většími hlavicemi, mnohem vyšší stoupavosti a operační výšky a výrazně vyšší rychlosti a manévrovatelnosti.
MiG-29A měl být použit v boji vzduch-vzduch Irákem, Sýrií, Eritreou a Jugoslávií, ačkoli v prvních třech případech nikdy neměl šanci zasáhnout stíhací letoun z podobného hmotnostního rozsahu – MiGy byly stíhány vyššími a těžšími stíhačkami F-15 a Su-27. Jediný případ, kdy měl MiG-29 příležitost vyzkoušet si, jak se mu daří proti stíhačce podobné hmotnostní kategorie, se však odehrál v indických službách během války o Kargil, kdy byly stíhačky pořízeny indickým letectvem speciálně pro stíhání pákistánských F-16 dodávaných USA.
Prvním zahraničním zákazníkem MiGu-29A bylo indické letectvo, které si jej objednalo v roce 1982 a první jednotku aktivovalo v roce 1985. Následovalo pořízení letounů F-16A/B Pákistánem, které byly dodány dříve než MiG-29, protože USA měly po zrušení velké íránské objednávky v roce 1979 přebytek stíhaček na export. Při porovnání schopností obou stíhaček byla výhoda MiGu-29 drtivá zejména díky lepšímu systému střel vzduch-vzduch.
U stíhaček MiG-29A, které byly později testovány v Německu, bylo zjištěno, že nejenže jejich letové výkony převyšují výkony všech jejich západních soupeřů, ale také že mohou nasadit střely R-73 s vizuálním dosahem, které mohou zasáhnout v extrémně vysokých úhlech mimo náměry, což zajišťuje, že MiG bude téměř vždy schopen vypálit první ránu v boji zblízka.
Infračervený vyhledávací a sledovací systém a přilbové zaměřovače doplňovaly tyto systémy, takže MiG-29 byl téměř nedotknutelný na krátkou vzdálenost a velmi účinný na střední vzdálenost proti západním stíhačkám – ačkoli R-73 nebyly integrovány do MiGů-29 iráckého letectva, což jim znemožnilo využít těchto silných stránek během války v Zálivu. Proti vzdálenějším cílům zajišťovaly MiGům značnou převahu lepší radarem naváděné střely R-27, které měly delší dosah a větší bojové hlavice než střely AIM-7 letounů F-16.
Pákistán projevil ochotu agresivně využívat stíhačky F-16 a nasadil je na výpady hluboko do vzdušného prostoru sousedního Afghánistánu na podporu tamních džihádistických povstalců. Ačkoli nejméně jeden z nich byl ztracen v důsledku střely vzduch-vzduch, pákistánské letectvo tvrdilo, že to bylo spíše v důsledku přátelské palby než sestřelení afghánskými nebo sovětskými stíhačkami MiG-23. Indické letectvo nasadilo stíhačky MiG-29 jako protiváhu pákistánským F-16 během války v Kargilu v roce 1999, v době, kdy indické síly bojovaly proti milicím v Kašmíru, které údajně podporoval Islámábád.
Během války, v níž měla Indie vzdušnou převahu nad Kašmírem a provedla řadu přesných úderů s využitím svých letounů MiG-27, byla indická flotila MiG-29 údajně klíčem k odvrácení přímého zásahu pákistánského letectva. Převaha letů MiG-29 nad Kašmírem nutila pákistánské stíhací jednotky vynakládat značné úsilí, aby se jim vyhnuly, a v důsledku toho MiGy nikdy nemusely zasáhnout. Přinejmenším jednou však indické MiGy-29 údajně použily své radary k zaměření letounů F-16 přes hranici z indického území jako varování. Samotná přítomnost MiGů měla významný vliv na poměr sil ve prospěch Indie.
Klíčovou výhodou indických stíhaček MiG oproti pákistánské flotile F-16 bylo, že zatímco Rusko poskytovalo Dillí nejnovější modernizace a zbraňové systémy pro své stíhačky, americké zbrojní embargo bránilo Pákistánu ve zvyšování schopností vlastní flotily F-16. Indické letouny MiG-29 byly vybaveny pokročilými schopnostmi úderu mimo vizuální dosah a v 90. letech získaly rané varianty střel R-77 s dosahem 80 km a schopností „vystřel a zapomeň“ díky aktivnímu radarovému navádění.
Pákistánské letouny F-16 žádné takové schopnosti neměly, což je činilo velmi zranitelnými. Mnohem větší manévrovací schopnosti letounů MiG-29 a jejich přístup k letounům R-73, které se nacházejí vysoko nad terénem, by jim rovněž poskytly značnou a možná ještě větší výhodu při střetech na vizuální vzdálenost. Vzhledem k tomu, že pákistánské letectvo si bylo dobře vědomo nebezpečí střetu s vyspělými indickými stíhačkami a obávalo se ztráty svých několika vzácných letounů F-16, byly MiGy klíčem k zajištění trvalé indické vzdušné převahy a ve válce v Kargilu umožnily indickým vrtulníkům a úderným stíhačkám nerušeně podporovat pěchotu na zemi.
Letouny F-16 jsou stále hojně využívány pákistánským letectvem a od té doby byly vybaveny pokročilými variantami střel vzduch-vzduch AIM-120C, které jim umožňují zasahovat nepřátelská letadla na vzdálenost kolem 105 km. Pákistán si v malém počtu pořídil také pokročilejší variantu stíhačky F-16C/D, která je sice méně obratná než F-16A, ale těží z lepší avioniky. Indická flotila stíhaček MiG-29 je sice pro obranu země méně zásadní než dříve, ale dnes může nasadit pokročilejší varianty R-77, které v kombinaci s větší výškou, větší kinetickou energií předávanou rychlejším proudovým letounem a lepší manévrovací schopností vyhnout se nepřátelským útokům budou pravděpodobně rozhodující ve prospěch Indie.
Indické MiGy byly zejména modernizovány na standard MiG-29UPG, který zahrnuje novou generaci systémů elektronického boje a radary s elektronicky snímanou soustavou, jež poskytují obrovskou výhodu oproti radarům F-16 s mechanicky snímanou soustavou. Poslední série MiG-29UPG byla objednána v roce 2020. Indické námořnictvo si v letech 2000 a 2010 objednalo z Ruska také pokročilejší stíhačky MiG-29K pro operace na letadlových lodích i na zemi, přičemž se jedná o jedny z nejpokročilejších variant MiG-29, které kdy byly vyvinuty a které využívají novou postsovětskou konstrukci draku se sníženými nároky na údržbu.
Obě varianty UPG a K využívají nové výkonnější motory a mají výrazně zvýšenou kapacitu paliva. Ačkoli byl MiG-29 v 90. letech zdaleka nejschopnějším stíhacím letounem v jižní Asii, jeho schopnosti od té doby nahradily letouny Su-30MKI a Rafale, které vstoupily do indického letectva v roce 2002, resp. 2020. Očekává se také, že význam pákistánských stíhaček F-16 rychle poklesne, protože země začne nasazovat více čínských stíhaček J-10C a JF-17 Block 3, které nabízejí mnohem lepší výkony.