Pershing aneb jak symbol jaderného vyhlazování urychlil odzbrojení

Střela Pershing zůstala po léta symbolem jaderného zničení. Byla vyvinuta v době, kdy se použití atomu na bojišti považovalo na obou stranách železné opony za samozřejmost, přesto nebyla nikdy použita k zamýšlenému účelu. Díky němu však bylo dosaženo zcela jiného cíle – atomového odzbrojení.

Dne 25. února 1960 se poprvé vznesla do vzduchu raketa Pershing. Střela MGM-31A, obecně známá jako Pershing I, byla dlouhá něco přes 10 metrů, vážila 4,6 tuny a mohla nést jadernou hlavici W50 o síle 400 kt.

Přitom měla na svou dobu velmi dobrou přesnost – CEP (průměr kruhu, v němž se nacházelo alespoň 50 % vystřelených střel) byl 150 m. Bojovou hlavici bylo možné dopravit na vzdálenost přibližně 750 km, což umožnilo klasifikovat první Pershing jako raketu krátkého doletu.

Atomová zkáza

V porovnání s výkonnými mezikontinentálními balistickými raketami se mohl zdát dolet Pershingu malý, ale pro roli, která mu byla přidělena, byl dostatečný. Pershing měl kompenzovat početní převahu Varšavské smlouvy a v případě války elektricky vyřadit tzv. první a částečně i druhý strategický tah. To v praxi znamená proměnit Německo a Polsko v jadernou poušť.

Na druhé straně byl plán velmi podobný. Moskva předpokládala rozsáhlé použití jaderných zbraní na frontové linii a optimalizaci svých sil pro boj nikoli s pěchotou nepřítele (ta měla být usmrcena radiací) ale s jeho obrněnými silami.

Moskva na dostřel

Nebyl to však první Pershing, který v Evropě vyvolal všeobecný strach z jaderného vyhlazení – tato role připadla jeho vývojové verzi, střele Pershing II, která dosáhla bojové pohotovosti v roce 1983.

Vypadal velmi podobně jako jeho prototyp, ale dokázal dopravit svůj smrtící náklad mnohem dále – na vzdálenost přibližně 1800 km. Měla menší hlavici s nastavitelným výkonem 5-50 kt, ale poskytovala fenomenální přesnost 30 m. Pro srovnání – sovětské rakety SS-20 měly přesnost 1 000-1300 m.

Sověti neznali přesný dolet nových Pershingů – všeobecně se věřilo, že celá evropská část SSSR je v dosahu těchto střel. Na tehdejší rozhodující činitele padl bledý strach způsobený vědomím, že přesný, bodový úder je schopen zničit i dobře chráněná velitelská centra.

Tento strach působil i opačně, neboť rozmístění raket Pershing v Evropě bylo reakcí na to, že SSSR vyvinul raketu SS-20, která měla delší dolet 5 000 km a nesla až tři hlavice schopné zasáhnout tři různé cíle.

Atomový stín nad Evropou

Strach z tohoto typu zbraně byl způsoben především tím, že od odpálení do dopadu na cíl uplynulo několik minut. U mezikontinentálních raket uplyne od odpálení do výbuchu dlouhá doba – až půl hodiny.

Teoreticky to poskytuje možnost připravit se na jaderný úder, uvést obranné systémy do pohotovosti, evakuovat ohroženou oblast nebo ukrýt nejvyšší orgány státu na bezpečném místě.

Rakety krátkého a středního doletu takový komfort neposkytují – svých cílů dosáhnou několik minut po odpálení, takže není čas na reakci. V případě Evropy navíc zaručovaly zničení kontinentu, aniž by SSSR a USA musely nasadit strategické síly.

Smlouva INF – dočasný oddech

Výsledkem strachu vyvolaného raketami Pershing se stala „Smlouva o úplném odstranění raket krátkého a středního doletu“, známá pod zkráceným názvem Smlouva INF. Vstoupila v platnost v polovině roku 1988 a zrušila celou kategorii jaderných zbraní a zakázala práce na nové výzbroji tohoto typu.

Přestože smlouva INF vedla k faktickému vyřazení několika typů raket z arzenálu SSSR a USA a promítla se do likvidace mnoha tisíc raket, neukončila vývoj zbraní krátkého a středního doletu. Obě země (navzdory formálnímu zákazu) pokračovaly ve vývoji. Záminkou k tomu bylo podhodnocení veřejně uváděných výkonů budovaných raket, aby se vešly do podmínek smlouvy.

Proto má například raketa Iskander-E formálně dolet 280 km, ale jen proto, aby se vešla do limitu 300 km stanoveného smlouvou pro exportní zbraně. Rakety Iskander-M nebo Iskander-K používané ruskou armádou mají teoreticky dolet 500 km, ale jejich skutečné schopnosti jsou mnohem větší. Příkladem jsou testy Iskander-K, které prokázaly, že raketa může zasáhnout cíle vzdálené až 2 500 km.

V důsledku toho Spojené státy v roce 2019 z rozhodnutí prezidenta Trumpa formálně odstoupily od smlouvy s IDF. Ačkoli se to setkalo s mezinárodními protesty (mimo jiné ze strany Německa), pouze to potvrdilo status quo. Smlouva INF, ačkoli přinesla Evropě jaderné uvolnění, zůstala na dlouhá léta mrtvá.

Zdroj: armscontrol.org, Wikipedia, lockheedmartin.com, redakce