Přemožitel Šáhidů AV-8B Harrier II: Rusko také chtělo taková letadla, ale nedokázalo je vyrobit

V boji proti Hutiům Američané úspěšně používají staré a postupně vyřazované letouny AV-8B Harrier II. Jedná se o jeden z nejprůkopničtějších návrhů letounů a příklad toho, jak si staré zbraně mohou najít mezeru, v níž se navzdory svému stáří ukáží jako nepostradatelné.

Stroje typu AV-8B Harrier II, jejichž čas se vzhledem ke stáří jejich konstrukce donedávna zdál být u konce, se ukázaly jako mimořádně účinné. Poslední týdny bojů ukázaly, že staré Harriery se pro svou novou roli výborně hodí, což dokládá i jeden let kapitána Earla Ehrharta.

Americký pilot sestřelil až sedm bezpilotních letounů a později v rozhovoru přiznal, že používání Harrierů pro boj s drony se stalo běžnou praxí. Proč se více než 50 let stará konstrukce ukázala jako tak účinná?

AV-8B Harrier II, lovec Šáhidů

Dotyčný stroj, v tomto případě americká verze AV-8B Harrier II, je zástupcem velmi malého počtu bojových letounů s vertikálním vzletem a přistáním (VTOL).

Díky své jedinečné konstrukci může létat jako normální letadlo, ale (když zpomalí pod pádovou rychlost) nepadá, ale může manévrovat jako vrtulník: vznášet se ve vzduchu, otáčet se kolem své osy a dokonce letět do strany nebo dozadu.

Tyto vlastnosti Harrieru se ukazují jako velmi užitečné při boji s pomalými bezpilotními letouny, jako je například Šáhid-136, který dosahuje maximální rychlosti 180 km/h, a dávají pilotům čas na bezpečné zaměření a zničení bezpilotního letounu pomocí palubních zbraní v podobě kanonu GAU-12.

Přestože Harriery jsou nyní po celém světě nahrazovány novějšími a mnohem schopnějšími letouny F-35B (jedná se o variantu letounu F-35 se schopností VTOL), boje proti Hutiům ukazují, že se pro tyto letité průkopnické letouny našla mezera, ve které jsou neporazitelné.

Významnou výhodou Harrieru oproti novějším konstrukcím je cena – jak vybavení, tak jeho provozu. Schopnost nést pod trupem dělostřelecké zásobníky s kanonem GAU-12 a zásobou 300 nábojů mu dává možnost účinně bojovat proti bezpilotním letounům a také (což je důležité v případě intenzivních bojů) velmi levně.

Všechny tyto výhody vedou k závěru, že letouny, které měl Pentagon definitivně vyřadit do roku 2028, se možná v blízké budoucnosti ocitnou v nové roli: jako specializované stroje pro boj s drony.

Harrier – letecká revoluce

Harrier je jednou z nejrevolučnějších leteckých konstrukcí s praktickými možnostmi vertikálního vzletu a přistání. Ačkoli se na strojích s takovými schopnostmi pracovalo již několik desetiletí, většina nápadů skončila přinejlepším ve fázi prototypu.

Teprve v 50. letech 20. století britská společnost Harrier (transformovaná na Hawker Siddeley) navrhla a postavila letoun P.1127, který se vyvinul v konstrukci nazvanou Kestrel.

Ten se dočkal krátkodobé výroby (bylo postaveno devět exemplářů). Kestrel, zalétaný v roce 1960, se stal základem pro vývoj početné rodiny letounů Harrier.

Jejich vytvoření bylo součástí požadavku souvisejícího s průběhem očekávané války s východním blokem, během níž se předpokládalo zničení letišť. Řešením tohoto problému měl být letoun s vertikálním startem a přistáním (VTOL), který by byl schopen operovat z jakéhokoli kousku rovné země.

Vertikální nebo krátký vzlet?

Díky vektorování tahu (pohyblivé výfukové trysky) může Harrier vzlétat a přistávat vertikálně (VTOL), ale obvykle se označuje jako stroj V/STOL (vertikální/krátký vzlet a přistání).

Je to proto, že i krátký vzlet umožňuje Harrieru nést mnohem větší náklad zbraní a paliva ve srovnání s plně vertikálním vzletem “z klidu”. Rozsah rozdílů ukazují údaje letounu AV-8B Harrier II, který má prázdnou hmotnost 6,3 tuny. Při vertikálním vzletu může letoun vážit maximálně 8,6 tuny, ale krátký vzlet zvyšuje maximální vzletovou hmotnost na více než 14 tun.

Díky těmto vlastnostem se letouny Harrier staly velmi oblíbenými pro námořní letectvo, protože nepotřebovaly drahé specializované letadlové lodě a mohly operovat z palub vrtulníků nebo výsadkových plavidel. Díky tomu britské stroje zakoupily Indie, Španělsko, Thajsko a Itálie.

Letouny Harrier se také staly leteckou složkou americké námořní pěchoty na další desetiletí. Pro USMC USA vyvinuly vlastní variantu letounu, McDonnell Douglas AV-8B Harrier II, který jako BAe Harrier následně koupili a vyráběli také Britové.

Jak-38 – ruský konkurent

Za zmínku stojí, že o podobný letoun se souběžně s Brity pokoušeli i Sověti. Jejich výtvor, letoun Jak-38 zalétaný v roce 1970, byl však o třídu horší stroj se symbolickým užitečným zatížením (pouhá 1 t). Byl také vybaven spartánským avionickým vybavením (mimo jiné neměl radar), což se projevilo na jeho slabých schopnostech.

V 70. letech probíhaly v SSSR práce na nástupci Jaku-38, kterým měl být Jak-41. Nový stroj měl mnohem větší schopnosti, rozsáhlejší vybavení a byl také schopen překonávat rychlost zvuku. Vývoj konstrukce, která byla počátkem 90. let přejmenována na Jak-141, byl však přerušen rozpadem SSSR.

Zdroj: Wikipedia, WP Tech, redakce