RAAD-2M: Pokus Íránu o moderní houfnici se starými kořeny

Írán se snaží ukázat, že i přes tvrdé sankce a omezené možnosti dokáže inovovat. Jedním z jeho posledních počinů je samohybná houfnice RAAD-2M, která má na papíře představovat modernizaci starší verze RAAD-2. Realita? No, spíš než o revoluci jde o nouzové řešení, které má alespoň částečně snížit technologický odstup od světových armád.

RAAD-2M staví na podvozku inspirovaném sovětským BMP-1, tedy na konstrukci, která už má svá nejlepší léta dávno za sebou. Stroj váží 36 tun, je vybaven pancéřováním, které zvládne odolat střelbě z ručních zbraní a střepinám, a motor mu umožňuje dosáhnout rychlosti až 65 km/h na silnici. Na pohled robustní, ale pod kapotou pořád stará škola.

Co se týče výzbroje, hlavní zbraní je 155mm dělo HM44, inspirované americkým M109. Íránské zdroje tvrdí, že houfnice dokáže zasáhnout cíl na vzdálenost 30 až 40 kilometrů, ale reálně? Pravděpodobně méně. K tomu se přidává rychlost střelby 4–5 ran za minutu – což není žádný zázrak – a absence automatického nabíječe, která tento výkon dále sráží.

Írán se snaží RAAD-2M prezentovat jako důkaz nezávislosti a pokroku, ale realita je složitější. Modernizace je spíš o improvizaci než o skutečné technologické vyspělosti. Automatizace zůstává minimální, a i když systém řízení palby s GPS a optoelektronikou vypadá na papíře slibně, pořád to nestačí na světové standardy.

Ve službě je údajně méně než 40 kusů RAAD-2M, což je jasný důkaz, že íránská armáda pořád spoléhá hlavně na staré americké houfnice M109, dodané ještě za vlády šáha. Ať už je to modernizovaná verze nebo původní model, Íránu se nedaří výrazně posunout svůj dělostřelecký arzenál do současnosti.

Takže co z toho všeho plyne? RAAD-2M je sice krok kupředu, ale pořád jde spíš o důkaz snahy přežít v těžkých podmínkách než o plnohodnotnou odpověď na moderní výzbroj ostatních zemí. A to je něco, co Írán zřejmě ještě dlouho nezmění.