Členové Sonderkommanda byli nuceni zbavovat se těl svých vlastních blízkých

Sonderkommando se podílelo na nacistické vražedné mašinérii a postaralo se o to, aby se svět dozvěděl, co se v Osvětimi dělo.

Lesław Dyrcz se skláněl nad hromadou suti a hlíny a vůbec netušil, že se chystá učinit objev, který vrhne světlo na jeden z nejtemnějších okamžiků historie. Psal se rok 1980 a student lesnictví pracoval na obnově původního lesa v okolí někdejší Osvětimi-Březinky, jednoho z nejznámějších nacistických táborů smrti. Dyrcz tam pomáhal zmírnit následky desetiletí znečištěného ovzduší na les a snažil se nechat znovu vyrůst původní borovice. Student však měl změnit dějiny.

Při kopání Dyrcz objevil koženou aktovku zakopanou v zemi. Otevřel ji a našel termosku. Uvnitř nádoby byly stránky ručně psaného papíru. Ačkoli Dyrcz nedokázal text přečíst – byl psán řecky, právě objevil jedno z nejdůležitějších svědectví o holocaustu – očité svědectví nacistických zločinů, které sepsal Marcel Nadjary, Žid z Řecka, který byl spolu s dalšími asi dvěma tisíci lidmi zotročen a nucen pomáhat nacistům při obsluze jejich pochmurně účinných strojů na zabíjení.

Nadjary byl jedním ze sonderkommanda – skupiny mužů, většinou Židů, kteří měli za úkol odnášet oběti nacistů z plynových komor a zbavovat se jejich těl. Na vrcholu osvětimského provozu nacisté zplynovali až 6 000 Židů denně. Pak začal nepředstavitelný úkol sonderkommanda.

Muži ze Sonderkommanda dělali víc než jen to, že pomáhali likvidovat oběti nacistů: Poskytovali také kritickou dokumentaci zločinů svých věznitelů. Ačkoli historici o Sonderkommandu věděli, utajení jejich práce a skutečnost, že jich tolik holocaust nepřežilo, činily svědectví, jako je Nadjaryho, ještě cennějšími.

I v době vrcholícího holocaustu byla práce Sonderkommanda zahalena tajemstvím a vykonávána pod hrozbou smrti. Vzhledem k tomu, že lidé přivádění do plynových komor byli všichni zavražděni, Sonderkommando bylo jediným svědkem, který přežil. A protože znali nacistická tajemství z první ruky, byl jejich život v Osvětimi poznamenán strachem a izolací.

Slovo Sonderkommando znamená v němčině „zvláštní jednotka“ a muži, kteří měli za úkol pomáhat nacistům, žili od počátku odlišným životem než ostatní vězni v Osvětimi. Mladí vězni, všichni práceschopní muži, byli do jednotky vybráni po příjezdu do tábora a byli nuceni sloužit, aniž by byli informováni o tom, jaké budou jejich úkoly. Protože museli zvedat mrtvoly, dostávali lepší příděly jídla než ostatní vězni. Byli také drženi v izolaci; většina z nich se v táboře nikdy nestýkala s jinými vězni kromě ostatních členů jednotky a těch, kteří měli být zavražděni.

Úkoly Sonderkommanda se lišily, ale všechny spočívaly v pomoci nacistům při vyhlazování Židů. Nacisté prováděli samotné zabíjení, shazovali granule cyklonu B do plynových komor, ale sonderkommanda byla nucena dělat téměř vše ostatní. Pomáhala udržovat pořádek mezi vězni, kteří měli být zabiti, lhala a říkala jim, že se musí osprchovat, než se vrátí ke svým rodinám. Vynášeli nahá těla z plynové komory, vybírali je kvůli zlatým zubům a ukrytým cennostem a stříhali jim vlasy, aby je prodali německým firmám na výrobu látek, obalů na munici a k dalším účelům. Třídili oblečení a osobní věci, které po nich zůstaly. Odnášeli těla do krematorií a cpali je do pecí. Pak rozemleli zbylé kosti a popel odvezli na různá smetiště, aby skryli důkazy.

Práce Sonderkommanda nakonec nacistům pomohla, ale byla vykonávána pod neustálou hrozbou smrti a s vědomím, že jako korunní svědci nacistických zločinů budou i oni jednou zavražděni. Mnozí z nich byli dokonce nuceni zbavovat se těl svých vlastních blízkých.

Blízkost Sonderkommanda k nacistickým zločinům mu však také umožnila zvláštní přístup k důkazům o masovém vraždění a genocidě páchané v Osvětimi. Koncem roku 1944, kdy se zdálo, že se válka chýlí ke konci, se skupina členů Sonderkommanda vzbouřila v krátké vzpouře, která skončila výbuchem jednoho z krematorií a zavražděním většiny spiklenců. Mnozí příslušníci jednotek cítili naléhavou potřebu rozšířit zprávu o tom, čeho byli svědky.

„Přeživší z Osvětimi opakovaně uváděli, že na ně členové Sonderkommanda volali: „Až opustíte tábor, mluvte, pište a křičte, aby se svět dozvěděl, co se tu děje!“ napsal Hermann Langbein, který byl v Osvětimi vězněn v roce 1942.

Další pokus o zaznamenání historie vražedné operace v Osvětimi se odehrál v roce 1944, kdy skupina Sonderkommanda propašovala na své pracoviště fotoaparát a vyfotografovala skupinu nahých žen, které čekaly, až na ně přijde řada v plynových komorách. Náhodně také vyfotili několik stromů v lese, kde se plynové komory nacházely, a dvě fotografie těl spalovaných pod širým nebem, což se kvůli přeplněným pecím stalo nutností.

Tyto čtyři fotografie, které byly z tábora propašovány v tubě od zubní pasty a předány polským odbojářům, jsou jedinými existujícími fotografiemi, které dokumentují, co se v Osvětimi dělo v blízkosti plynových komor.

Tyto snímky a svědectví lidí, jako byl Nadjary, který zaznamenal podrobnosti o plynových komorách spolu s touhou pomstít svou matku, otce a sestru, kteří byli v Osvětimi zavražděni, nezastavily zabíjení. Nemohli zachránit ani Sonderkommando, přežilo jich jen asi 100. Tyto dokumenty však zůstávají důležitým důkazem toho, co se během holocaustu stalo, a také důkazem obrovské fyzické a psychické zátěže, kterou nacisté vybírali na mužích, jež nutili pomáhat při páchání jejich zločinů.

„Nejsem smutný z toho, že zemřu, ale jsem smutný z toho, že se nebudu moci pomstít tak, jak bych chtěl,“ napsal Nadjary v pohřbených dopisech. Nadjary nikdy nedostal příležitost se pomstít, ale tím, že zdokumentoval svou nucenou práci ve prospěch nacistického konečného řešení, poskytl rozhodující důkaz o rozsahu nacistického vraždění a navždy tak ovlivnil chápání tohoto období dějin.

Zdroj: history.com