I když jeho nacistický režim vyhlazoval miliony lidí v plynových komorách, Adolf Hitler odolával výzvám k použití smrtící nervové látky proti svým vojenským protivníkům.
Hitler měl možnost použít sarin ve druhé světové válce. Nacisté byli ve skutečnosti těmi, kdo tuto smrtící nervově paralytickou látku náhodně vyvinuli. Koncem roku 1938 dostal německý vědec Gerhard Schrader za úkol vynalézt levnější pesticid na hubení hrabošů, kteří poškozovali německá pole a sady. Smícháním fosforu s kyanidem přišel na látku, která byla pro použití v zemědělství příliš toxická.
Poté, co Schraderův zaměstnavatel, farmaceutický konglomerát I.G. Farben, informoval o jeho objevu německou armádu, někteří ohromení armádní vědci kapalinu nazvali „tabun“, podle německého slova pro tabu. V laboratoři si Schrader pohrál s dalšími pokusy a přišel na něco ještě toxičtějšího. Novou látku nazval sarin, což je zkratka jmen čtyř vědců, kteří ji vyvinuli.
Do konce druhé světové války vyrobilo nacistické Německo přibližně 12 000 tun této smrtící chemické sloučeniny, což stačilo k usmrcení milionů lidí. Od počátku konfliktu tlačili vysocí vojenští důstojníci na Hitlera, aby sarin použil proti svým protivníkům. Navzdory tomuto tlaku však Hitler odmítl použít sarin jako chemickou zbraň.
Někteří historici vysvětlují tuto neochotu Hitlerovou vlastní zkušeností vojáka během první světové války. Ačkoli Německo jako první vypustilo plynný chlor na francouzské vojáky během druhé bitvy u Yper v dubnu 1915, Británie a Francie během Velké války také použily chlor a yperit, což vyvolalo všeobecné pobouření nad novými hrůzami chemické války.
Historik Ian Kershaw ve svém životopise nacistického vůdce popsal, jak se Hitler sám stal obětí útoku yperitem poblíž Ypres v noci z 13. na 14. října 1918: „On a několik jeho spolubojovníků, kteří během plynového útoku ustupovali ze zákopu, byli částečně oslepeni plynem a cestu do bezpečí našli jen díky tomu, že se drželi jeden druhého a následovali o něco méně zasaženého kamaráda.“ Po útoku byl Hitler převezen z Flander do vojenské nemocnice v Pomořanech, kde se měl dozvědět zdrcující zprávu o kapitulaci Německa.
Představa, že by Hitler z etických důvodů protestoval proti použití jedovatého plynu na bojišti, se může zdát v hrubém rozporu se skutečností, že nacisté systematicky používali Cyklon B a další chemické látky k vyhlazování milionů lidí v plynových komorách. Ale i když to necháme stranou, neexistuje téměř žádný pádný historický důkaz, který by spojoval Hitlerovy válečné zkušenosti s jeho neochotou použít sarin proti Spojencům o 20 let později.
Možná se na tom podílely jiné faktory. Německá vojenská strategie bleskové války, která byla doposud úspěšná, zahrnovala náhlé útoky tanků a bombardérů, po nichž rychle následovaly invazní pěší jednotky. Pokud by tyto bombardéry použily sarin nebo jinou chemickou zbraň, zamořily by stejnou oblast, do které by pak musely napochodovat jejich jednotky.
Důležitější však je, že Hitler musel vědět, že pokud použije chemické zbraně, jeho protivníci mu to oplatí. Například britský premiér Winston Churchill dlouho prosazoval použití těchto zbraní ke zkrácení válečných konfliktů. „Nemohu pochopit tu háklivost vůči použití plynu,“ napsal v roce 1919, kdy byl britským ministrem války, ve svém memorandu. „Není nutné používat jen ty nejsmrtonosnější plyny: lze použít plyny, které způsobí velké nepříjemnosti a budou šířit živou hrůzu, a přesto nezanechají na většině zasažených žádné vážné trvalé následky.“
Historik Richard Langworth zdůraznil, že Churchill věřil, že použití (nesmrtících) chemických zbraní může být ve skutečnosti humánnějším způsobem vedení boje. V jiném memorandu napsaném přibližně ve stejné době Churchill tvrdil: „Plyn je milosrdnější zbraň než vysoce explozivní granáty a nutí nepřítele přijmout rozhodnutí s menšími ztrátami na životech než jakýkoli jiný válečný prostředek.“
Během druhé světové války byl Churchill vždy připraven použít chemické zbraně, ale pouze v případě, že je nepřítel vypustí jako první. Když se v únoru 1943 Londýn dozvěděl, že Němci mohou použít plyn proti Rusům v Doněcké pánvi, napsal Churchill svému výboru náčelníků štábů: „V případě, že Němci použijí plyn proti Rusům. Odvetou bude zalití německých měst plynem v co největším rozsahu“.
Hitler se však z nějakého důvodu rozhodl k tomuto kroku nepřistoupit – i když nacistické továrny tajně skladovaly munici naplněnou smrtící nervově paralytickou látkou a i když se průběh války stále více obracel proti Německu.
