Když demokracie vypadá jako fraška, fašismus vypadá jako řád

Představte si, že více než čtyři stovky akademiků z celého světa podepíšou manifest. Ne kvůli změně klimatu, umělé inteligenci nebo válce na Ukrajině. Ale kvůli obavám z návratu fašismu. Právě to se stalo letos v červnu.

Autoři dokumentu tak symbolicky navazují na čin Benedetta Croceho z 1. května 1925, kdy italský filosof vydal manifest proti Mussoliniho režimu a označil fašismus za „morální nemoc“, která společnost ochromuje, rozkládá a produkuje (jeho slovy) „vládu oslů“.

Sto let stará slova dnes rezonují s novou silou. Akademici varují před nápadně podobnými rysy: manipulací s veřejným míněním, podřizováním médií a univerzit, rostoucím tlakem na nezávislou justici nebo adorací lídrů, kteří se opírají o nacionalistickou a antielitářskou rétoriku.

Možná to zní jako varování z učebnice dějepisu, ale je to velmi konkrétní a aktuální. Manifest totiž nevznikl v akademickém vakuu. Vychází z přímých pozorování vývoje v Rusku, Maďarsku, Spojených státech, Turecku, Brazílii i v části Evropské unie. A především – vychází ze strachu, že demokracie přestává být samozřejmostí.

Nebezpečí, která už nejsou jen na papíře

Signatáři výzvy upozorňují na fenomény, které se zdály být ještě před deseti lety nepravděpodobné. Tehdy jsme si mysleli, že demokracii ohrožují spíš vnější faktory – například války nebo ekonomické krize. Jenže realita ukazuje, že největším rizikem je její vnitřní únava.

V době sociálních sítí a digitální fragmentace ztrácíme schopnost vést věcný dialog. Algoritmy nám podsouvají názory, které chceme slyšet. Společnost se polarizuje, a co hůř – ztrácí schopnost vnímat nuance.

Přitom varovných signálů přibývá. V Německu sílí podpora obou extrémních pólů, v Maďarsku a na Slovensku už proruské narativy vítězí ve volbách. I Česká republika prochází obdobím nestability, kdy strategická zahraniční politika ustupuje mediálním aférám a vnitropolitickému chaosu.

Sociolog Ivan Gabal, dlouhodobý komentátor středoevropského vývoje, varuje, že v čase bezpečnostní krize by měla být zahraniční politika prioritou. Jenže místo toho ji zastiňuje hysterická domácí scéna, kde se spory často redukují na souboje v televizních debatách nebo honbu za momentálním skandálem.

Noví intelektuálové, staré výzvy

Zajímavé je, že novodobý manifest přivádí ke slovu nejen historiky, ale také filozofy a sociální vědce, kteří se specializují na vývoj autoritářství v moderní společnosti. Mezi signatáři najdeme například Marci Shore, Timothyho Snydera nebo Jasona Stanleyho.

Shore, která působí jako hostující profesorka na torontské univerzitě, v rozhovorech připustila, že její rozhodnutí trávit více času v Kanadě souvisí s obavami z rostoucích autoritářských tendencí v USA. Mluví o tom, že lekce z roku 1933 je jednoduchá: „když neodejdete, stanete se součástí systému, který nenápadně, ale účinně mění pravidla hry“.

Timothy Snyder pak dlouhodobě varuje, že ignorování výstražných znamení může být pro demokracii fatální – a že právě akademici mají povinnost pojmenovávat rizika bez ohledu na politickou korektnost.

Nejde však jen o varování. Manifest také přináší výzvu – k aktivitě. K tomu, aby akademická obec nebyla pouze hlasem ex post, ale živým prvkem veřejného prostoru. Aby neztrácela schopnost mluvit srozumitelně, ale zároveň neustupovala populismu. Aby nebyla mlčící, ale formující. A v tom je jeho síla – i nadčasovost.

Česká slepota ke krizi

A co na to česká politika? Ta jako by zůstávala zaklíněná ve vnitřních půtkách a vyčerpávajících debatách o korupčních skandálech, zatímco za hranicemi se formuje nový geopolitický řád.

Místo aby země hledala strategickou stabilitu a posilovala svoje demokratické zakotvení, přihlížíme návratu starých struktur, které se zakládají na klientelismu, obchodování s vlivem a mediálním populismu. Je až děsivé, jak rychle zapadla aféra Diag Human, jak málo se mluví o odpovědnosti elit a jak snadno se zapomíná na to, co bylo.

Je pochopitelné, že voliči jsou unavení. Ale unavená společnost nesmí být slepá. Fašismus minulosti nebyl výsledkem jediného kroku – vznikl z řetězce selhání, přivírání očí, kompromisů a především z ochoty mlčet. Dnes máme nástroje k obraně – svobodný tisk, nezávislé instituce, vzdělání. Ale tyto nástroje musíme chránit a používat.

A to je možná ta největší výzva dneška: neztratit víru v demokratické instituce, ale zároveň se nebát upozorňovat na jejich slabiny. V tom se můžeme inspirovat Crocem, jehož hlas neztichl ani po útoku fašistů na jeho domov. Byl přesvědčen, že intelektuál, který mlčí, zrazuje svůj dar. Možná bychom si to měli připomínat častěji. Ne kvůli minulosti, ale kvůli budoucnosti.