Na počátku 70. let 20. století se íránské císařské letectvo snažilo získat těžký stíhací letoun čtvrté generace, aby splnilo stále náročnější požadavky na protivzdušnou obranu, protože takový typ letounu v té době neměla ve výzbroji žádná jiná země kromě Spojených států, píší na webu Military Watch Magazine.
Íránské ozbrojené síly měly dlouho zvláštní vztahy a udržovaly rozsáhlé kontakty s armádou Spojených států a země často dostávala nové americké zbraňové systémy jako první poté, co byly uvedeny do provozu. Díky jednomu z největších světových rozpočtů na obranu a ekonomice podporované ropným boomem byly íránské zbrojní akvizice klíčové pro podporu výrobců v celém západním světě, od výrobních linek pro britský tank Chieftain až po americké stíhačky třetí generace F-4D/E a F-5E/F, pro které byl Írán v 70. letech 20. století předním klientem. Poloha Íránu na hranici se Sovětským svazem způsobila, že prodej zbraní do této země rovněž pomohl roztáhnout obranu SSSR tím, že posílil západního spojence na jihu.
Íránské letectvo bylo po námořnictvu Spojených států a letectvu USA prvním na světě, které obdrželo stíhačky čtvrté generace, a po návštěvě amerického prezidenta Richarda Nixona v zemi v roce 1972 se konala soutěžní ukázka mezi letouny F-14 Tomcat a F-15 Eagle, aby se rozhodlo, který z nich bude nejlépe vyhovovat vojenským potřebám Íránu.
Spojené státy v té době realizovaly pět hlavních programů stíhacích letounů čtvrté generace, přičemž těžké stíhačky F-14 a F-15 byly na špičkové úrovni, YF-17 (z něhož se později stal F-18) na střední úrovni a F-16 a F-20 na nižší úrovni. Během studené války bylo povoleno nakoupit těžké F-14 a F-15 pouze čtyřem zemím a očekávalo se, že Írán se stane nejen hlavním zahraničním klientem pro jakoukoli platformu, kterou si vybere, ale také že bude diskutovat a poskytne svému letectvu více stíhacích letounů čtvrté generace než samotné americké letectvo.
Íránské letectvo usoudilo, že F-14 lépe vyhovuje vojenským potřebám země než F-15, a Írán se brzy poté stal prvním a jediným zahraničním klientem Tomcatu. Objednáno bylo 80 stíhaček, několik stovek střel AIM-54 Phoenix a další kompatibilní munice, náhradní motory na deset let a kritická podpůrná infrastruktura. Krátce poté byl ve Spojených státech zahájen výcvik íránských leteckých posádek.
Íránské financování programu F-14 bylo neocenitelné vzhledem k relativně malému rozsahu, v jakém byl letoun pořízen americkým námořnictvem, a vzhledem k obrovským nákladům na výrobu i provoz stíhačky, které dalece převyšovaly i náklady na F-15. Když vlastní americká letecká národní garda dospěla k závěru, že F-14 by byl ideální stíhač pro zabezpečení národního vzdušného prostoru, zjistila zejména, že cena letounu je příliš vysoká, a rozhodla se pro F-15, což naznačuje, jak nákladný letoun to byl.
Výhody Tomcatu oproti Eaglu v boji ve vzduchu byly ohromující, měl více než trojnásobný dosah střetu ve vzduchu, mnohem výkonnější radar a přístup k aktivním, nikoli poloaktivním radarem naváděným střelám vzduch-vzduch, které byly mnohem rychlejší a nesly větší nosnost. Letouny měly také mnohem vyšší vytrvalost a umožňovaly íránským jednotkám kontrolovat mnohem širší oblasti, než by měly F-15 nebo jakákoli jiná třída stíhaček. Očekávalo se, že íránské letectvo v osmdesátých letech objedná dalších 80 letounů F-14.
Po svržení dynastie Pahlaví v Íránu v roce 1979 se vztahy se Spojenými státy výrazně zhoršily a další nákupy amerických zbraní již nebyly možné, ani nová vláda v Teheránu neměla o takové nákupy velký zájem. Íránská flotila letounů F-14 se nicméně ukázala jako rozhodující přínos, když země čelila irácké invazi v roce 1980, a byly používány ke spolehlivé obraně životně důležitých strategických cílů, což se jim dařilo účinně, neboť nutily irácké stíhací jednotky, aby jim díky svým pokročilým raketovým schopnostem dávaly velký odstup. Pouze irácké stíhačky MiG-25 Foxbat se ukázaly být proti F-14 do jisté míry schopné přežít, přičemž se oba stíhači setkali v situaci, kdy ani jeden z nich nedokázal sestřelit toho druhého. F-14 údajně získaly dva sestřely MiGů-25, zatímco MiGy během války sestřelily jediný Tomcat.
Stroje F-14 byly zodpovědné za sestřelení více iráckých letadel než všechny ostatní íránské prostředky dohromady, přičemž íránské a západní zdroje tvrdí, že Tomcaty sestřelily 160 iráckých stíhaček při pouhých třech ztrátách ve vzdušných soubojích a dalších sedm strojů F-14 bylo ztraceno kvůli technickým poruchám. S náchylností letounů F-14 k haváriím se potýkalo i americké námořnictvo, jehož vlastní letouny F-14 měly vynikající bilanci havárií, při nichž přišlo o život více než 25 % americké flotily čítající 633 letounů, tedy přes 160 stíhaček.
Kromě akvizice na přelomu 80. a 90. let 20. století se Íránu nepodařilo významněji modernizovat své letectvo, a proto jsou F-14 dodnes jeho nejschopnějšími stíhacími letouny, přičemž země rozvíjí domácí průmysl, který je schopen vyrábět díly pro servis Tomcatů i F-4 a F-5. Na základě těchto zkušeností se Írán rozhodl pro modernizaci svých letounů. Íránské kapacity pro údržbu F-14 navázaly na základní infrastrukturu poskytnutou USA v 70. letech 20. století, přičemž země modernizovala stíhačky včetně integrace zdokonaleného domácího derivátu střely AIM-54 Phoenix – Fakour 90. Nová střela se velmi podobá střelám Phoenix, ale údajně má mnohem delší dolet a novější radar.
Po íránsko-irácké válce přistoupila vláda Spojených států k extrémním opatřením, aby zabránila tomu, že se součástky F-14 dostanou do Íránu, včetně zničení mnoha vlastních Tomcatů po jejich vyřazení z provozu, aby se zabránilo možnosti, že by se nějaké součástky dostaly do Íránu – jediného dalšího provozovatele této třídy. Tato opatření svědčila o síle letounů F-14 v íránských službách a o tom, že Spojené státy považují za důležité zabránit jejich provozu. Zlepšení technologií 3D tisku po přelomu století však umožnilo Íránu snadnější výrobu dílů a vyvedení většího počtu letounů z rezerv. Letouny byly také upraveny tak, aby do nich bylo možné integrovat ruské raketové třídy, přičemž možnost nahradit jejich problémové motory TF30 ruskými AL-31 nebo AL-41 byla opakovaně nastolena, ale neuskutečnila se.
Írán projevil zájem o pořízení nových tříd stíhacích letounů, zejména čínských J-10C, které mají sice kratší dolet a jsou o zlomek lehčí než Tomcat, ale jsou mnohem modernější a sofistikovanější, ale váhavost s investicemi do takových akvizic ponechala Tomcatu primát ve flotile země. Přestože inventář íránského letectva není v roce 2020 zdaleka tak výjimečný, díky svým schopnostem zasahovat na velmi dlouhou vzdálenost a velké a výkonné sadě senzorů představuje F-14 potenciální hrozbu pro protivníky již dnes, přičemž nadměrně velké střely AIM-54 a Fakour 90 stále poskytují nejdelší dosah zasahování ze všech střel vzduch-vzduch na Blízkém východě. Vzhledem k tomu, že napětí mezi Íránem a jeho dlouhodobým regionálním protivníkem Izraelem zůstává vysoké a velká většina izraelských stíhaček nemá dostatečný dolet, aby dosáhla Íránu, je tato výhoda doletu obzvláště užitečná pro schopnost neutralizovat podpůrná letadla včetně letounů s cisternami, které mají zásadní význam pro usnadnění smysluplného izraelského úderu na Írán.
Zdroj: militarywatchmagazine.com
Přihlaste se, komentujte články a ukládejte si ty nejzajímavější k pozdějšímu přečtení.
Přihlásit se přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.