Íránské vojenské vybavení, které nikdo jiný na světě nemá!

Írán vyrábí zbraně, které jsou světovým unikátem. Jde o zvláštní kombinace muzejní kvality a moderní technologie.

Až do konce 70. let měl Írán díky dobrým vztahům s USA přístup k západnímu vybavení a vojenským poradcům. Šáh si mimo jiné objednal od USA více než 300 stíhaček F-5, více než 200 letounů F-4 a 80 letounů F-14 Tomcat. Dodávky ze Spojeného království zahrnovaly přibližně 1 000 tanků Chieftain a přibližně 300 obrněných vozidel FV101.

Írán také obdržel stovky amerických tanků M60 a transportér M113, francouzské protiletadlové komplety Rapier nebo americké MIM-23 Hawk. Írán také objednal v amerických loděnicích čtyři torpédoborce typu Kidd, které však nebyly dodány a nakonec připadly tchajwanskému loďstvu.

Íránský zbrojní průmysl

Islámská revoluce odřízla Írán od západního vybavení, ale díky včasným dodávkám a následné modernizaci používají íránské ozbrojené síly neobvyklou kombinaci výzbroje: díky zpětnému inženýrství bylo mnoho modelů starého západního vybavení okopírováno a zavedeno do výroby v místních modernizovaných verzích.

Írán je zároveň jednou z mála zemí schopných vyrábět celou škálu výzbroje, od letadel přes tanky až po ruční zbraně nebo balistické rakety.

Vrtulník IAIO Toufan 2

V provozu zůstává i vybavení objednané ještě za šáha, jako například letouny F-14 Tomcat, jejichž jediným uživatelem je v současnosti Írán. Írán rovněž provozuje americké bitevní vrtulníky Bell AH-1 Cobra – a to jak původní verzi, tak stroje již postavené vlastními silami pomocí reverzního inženýrství, například přímou kopii amerického stroje s názvem Panha nebo jeho vývojovou verzi, vrtulník Toufan 2.

Íránský průmysl také kombinuje západní a ruské vybavení a vyrábí sestavy, jako je rodina tanků Zulfiqar. Mnohé modely íránské techniky připomínají garážové samohybky, zatímco jiné – například „moderní“ letouny HESA Saeqeh – jsou vylepšené zbraně staré 40-50 let v novém obalu. Nicméně některé modely představují překvapivě vysokou úroveň technologie, kterou Írán získal mimo jiné nákupem zbraní na černém trhu.

Esa v rukávu ajatolláha – íránský raketový program

To platí zejména pro ty zbraně, na jejichž vývoj Írán nešetří prostředky. Kromě jaderného programu, který je realizován s přestávkami a s četnými problémy, Teherán vyvinul mimo jiné vlastní balistické rakety a také velkou rodinu různých bezpilotních letounů, včetně strojů, jež jsou kopiemi nového amerického vybavení.

Přitom je třeba mít na paměti, že v Íránu paralelně existují dva typy ozbrojených sil. Kromě pravidelné armády, která má na starosti ochranu státu a jeho hranic, existuje také Sbor revolučních gard. Jedná se vlastně o alternativní armádu s vlastním letectvem, námořnictvem nebo rozvědkou. Jejím úkolem je chránit výdobytky islámské revoluce.

Letadlo IAIO Qaher-313

Letoun Qaher-313 je kontroverzní zařízení. Írán jej totiž prezentuje jako stroj páté generace, který je postaven s ohledem na požadavky na utajení a je vybaven nejmodernějšími technologiemi.

Analýza konstrukčních detailů však ukazuje, že Qaher-313 je buď nedorozumění, nebo podvod. Maketa neschopná letu, s kabinou příliš stísněnou pro pohodlné používání pilotem normální velikosti a s řešeními, která vypadají působivě, ale v praxi by způsobila problémy. Pozornost je věnována například absenci jakýchkoli viditelných provozních poklopů, nedostatku prostoru pro účinný motor nebo velmi malému přístupu vzduchu k motorům.

Ačkoli se Írán chlubí videozáznamy a fotografiemi, na nichž je vidět letoun Qaher-313, jedná se s největší pravděpodobností pouze o propagandistickou mystifikaci a Qaher-313 existuje pouze jako maketa.

Balistická raketa Ghadr-110

Střela Ghadr-110 je spolu se souběžně vyvíjenou střelou Sejjil v současnosti nejmodernější íránskou balistickou střelou. Pravděpodobně se jedná o hlubokou modifikaci jiné íránské balistické střely Šaháb-3, vyvinuté ve spolupráci se Severní Koreou.

Ghadr-110 je dvoustupňová raketa s postupnými stupni na kapalné a pevné palivo. Má dolet až 2 000 km a během letu zrychluje na rychlost až Mach 9. Hmotnost nesené hlavice není známa (u starších raket Šaháb-3 dosahovala 1 200 kg).

Střelu tohoto typu považují izraelské zdroje mimo jiné za potenciální nosič íránské jaderné hlavice. Střela má dolet, který jí umožňuje zasáhnout cíle nejen na Blízkém východě, ale i v jižní Evropě.

Zulfiqar tank

Rodina tanků Zulfiqar (existují tři generace těchto strojů) je příkladem poněkud neobvyklé sestavy zbraní. Tank je totiž unikátní kombinací americké, ruské a íránské technologie.

Zulfiqar využívá podvozek starého amerického tanku M48 Patton (jedná se o konstrukci z 50. let) s upravenou pohonnou jednotkou s vyšším výkonem. Pancéřovaná korba má věž íránské konstrukce s prostorem pro sovětský kanon 2A46, známý z tanku T-72.

Nejnovější verze íránského tanku Zulfiqar-3 má výrazně modernizované vybavení, včetně laserového dálkoměru, systému řízení palby a automatického nabíječe. Přesný počet vyrobených tanků tohoto typu není znám – podle odhadů mohlo být vyrobeno až kolem 1 000 strojů všech verzí.

HESA Saeqeh 2 letadla

Na rozdíl od modelu Qaher-313 íránská rodina letounů Saeqeh a Saeqeh 2 skutečně existuje a létá. Teherán je prezentuje jako moderní, současné stroje, ale jedná se o velmi zajímavou modifikaci starých amerických stíhaček F-5.

Více než 50 let stará platforma dostala nové aerodynamické uspořádání s dvojitou hranou a v případě modelu Saeqeh 2 i s místem pro druhého člena posádky. Podle íránských zdrojů má letoun vylepšenou avioniku, mimo jiné včetně radaru, a je upraven pro nesení moderní výzbroje.

Mezi nové schopnosti patří nejen vzdušný boj, ale také útoky na pozemní cíle. K těmto informacím je však třeba přistupovat s opatrností, protože stroj prezentovaný jako moderní letoun je ve skutečnosti pokusem o vylepšení levné a jednoduché stíhačky ze 60. let.

Tank Karrar

Tank Karrar, který byl odhalen před několika lety, je pravděpodobně stroj postavený od nuly v Íránu, ale s využitím řešení starších sovětských, amerických a britských tanků. Navzdory vizuální podobnosti s ruským T-90 se podle Teheránu jedná o zařízení vyvinuté výhradně íránskými průmyslovými silami.

Karrar je chráněn kompozitním pancířem vyvinutým v Íránu a doplněným reaktivním pancířem. Pravděpodobně na základě okopírovaného ruského pancíře Relikt. Jeho výzbroj tvoří hladký kanón ráže 125 mm a díky použití automatického nabíječe je počet členů posádky snížen na tři.

Některé fotografie tanku naznačují, že je vybaven nějakou verzí systému aktivní ochrany, nejspíše typu soft-kill, tj. ovlivnění přilétající střely narušením jejího naváděcího nebo směrového systému.

Zdroj: tech.wp.pl




Pokud se vám článek líbí, můžete ho sdílet
Upozornit na nové komentáře
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Nejhlasovanější
Inline zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
MUDr. David Studnička

Mě zbraně Iránu archaické nepřipadají, Irán je ropná velmoc, takže na palivu šetřit nemusí, otázkou je, zda jsou letouny Iránu v dostatečném množství schopné klouzavého letu bez motoru, což je hlavní předpoklad Stealth technologie, a jak startují, protože letiště se dají celkem lehce poničit. Otázkou je výzbroj inteligentní municí. Samotné letouny nejsou v moderní válce rozhodující, to se ví dávno. Je to hodně o čidlech a o výzbroji.

Jan

Predpoklad stealth je schopnost klouzavého letu……. co to je za blábol????

jaroslav

super 🙂

Masunta

O dronech dodávaných Rusku ani zmínka. Írán byl přijat fo BRICS a bude v novém rusko-čínském platebním systému SWIFT, takže mu asi ekonomika bude vzkvétat.

4
0
Budeme rádi, když okomentujete tento článekx