Letouny F-18E/F Super Hornet, které tvoří téměř všechny stíhací jednotky amerického námořnictva na letadlových lodích, byly poprvé zařazeny do služby v roce 1999 a jsou stále vyráběny společností Boeing v St Louis ve státě Missouri, píší na webu Military Watch.
Letoun byl po několik let jedinou stíhačkou čtvrté generace, kterou Pentagon objednával, přičemž F-16 a dříve i F-15 se vyráběly výhradně na export. Za velmi vysokým počtem vyrobených Super Hornetů stála především vážná zpoždění při vývoji jeho nástupce páté generace F-35C a následně ještě větší zpoždění při uvádění F-35 do plného operačního stavu. Očekává se, že o něco více než polovina flotily Super Hornetů bude nahrazena letouny F-35 a zbytek bude postupně vyřazen ze služby ve prospěch zatím nepojmenovaného stíhacího letounu šesté generace, který je v současné době vyvíjen.
Super Hornet má svůj původ v 50. letech 20. století, kdy byl vyvinut cvičný letoun T-38 Talon a jeho bojový derivát F-5 Freedom Fighter, z něhož se v 70. letech vyvinul stíhací letoun třetí generace F-5E/F Tiger II, který byl následně použit jako základ pro vývoj lehkého stíhacího letounu čtvrté generace YF-17. Zatímco americké letectvo odmítlo YF-17 ve prospěch projektu, z něhož se později stal F-16 Fighting Falcon, z YF-17 na bázi F-5 se vyvinul F-18A/B Hornet, který pak od roku 1984 převzalo americké námořnictvo.
Vzhledem k tomu, že námořnictvo v 80. letech hledalo nový výkonnější stíhací letoun, vyvinul se Hornet do mnohem většího letounu F-18E/F Super Hornet, který by měl být posledním derivátem v dlouhé řadě, jež začala letouny T-38 a F-5.
V současné době je v námořnictvu v provozu 32 letek stíhaček F-18E/F, které spolu s necelými dvěma letkami F-35C tvoří celou flotilu stíhaček na letadlových lodích. Drak letounu Super Hornet byl rovněž použit jako základ pro vývoj stíhacího letounu EA-18G Growler pro elektronický útok, který poprvé vzlétl v roce 2006 a jehož 13 letek je v současné době v provozu. Společný drak výrazně zjednodušuje výcvik, logistiku a údržbu a zajišťuje, že Growler má stejně nízké provozní náklady jako Super Hornet.
Spolu se dvěma výcvikovými jednotkami Super Hornetu a jednou záložní jednotkou dosahuje celkový počet letounů Super Hornet a Growler u námořnictva 48 jednotek – tedy 768 letounů. Velký počet stíhacích letounů je do značné míry vysvětlen velmi širokou škálou letounů, které nahradily po skončení studené války, včetně stíhaček F-14 Tomcat a F-18 Hornet a bitevních letounů A-4, A-6 a A-7, a u letounu Growler i elektronického bitevníku EA-6B.
Super Hornet byl u námořnictva po rozpadu Sovětského svazu oblíbený pro své relativně nízké provozní náklady a nároky na údržbu ve srovnání s většími letouny s delším doletem, které nahradil, zejména ve srovnání se špičkovým stíhacím letounem F-14 a zrušeným bojovým letounem A-12 s radarovým únikem, který by jinak nahradil letouny A-6 a A-7. To vedlo službu k nahrazení všech tříd stíhacích letounů, které byly dříve nasazovány z letadlových lodí, méně specializovaným, ale mnohem levnějším leteckým křídlem tvořeným letouny Super Hornet a Growler, přičemž konec studené války umožnil snížit náklady, i když byly výrazně omezeny schopnosti.
Nízká cena stíhaček Super Hornet si vyžádala svou daň, zejména krátký dolet stíhaček je hojně kritizován za to, že výrazně zmenšil oblast, kterou může každá letadlová loď kontrolovat, na zlomek plochy, kterou by byla schopna kontrolovat, kdyby byly v provozu stíhačky F-14 – a to i bez ohledu na skutečnost, že stíhačky F-18 nesou mnohem menší radary a střely s kratším doletem než jejich předchůdci.
Ačkoli je jeho životnost o 15 procent vyšší než u lehkého letounu F-18A/B Hornet, má pouze 50 procent schopnosti letounu F-14 dopravit na cíl pevný soubor náloží a zmenšuje poloměry vlivu letadlových lodí o 50 procent – a tím i jejich oblast vlivu o 77 procent ve srovnání s F-14. Zrušení letounů A-12 a vyřazení letounů A-6 a A-7 bez odpovídající náhrady mělo ještě závažnější dopad na schopnosti hloubkového úderu, neboť byly obětovány nejen doletové, ale i stealth schopnosti.
Zatímco F-14 byl od roku 1974 až do poloviny roku 2000, kdy do amerického letectva přibyly první F-22, všeobecně považován za nejschopnější stíhací letoun západního světa, F-18E/F si podobné postavení nikdy nezískal, ale je považován za dostatečně univerzální, aby mohl relativně levně plnit všechny druhy úloh. Tento stíhací letoun patří k velmi pomalým letounům čtvrté generace a má omezené letové výkony a nízký poměr tahu a hmotnosti, což v kombinaci s nedostatkem stealth přineslo pochybnosti o jeho schopnosti přežít proti protivníkům na vysoké úrovni. Nasazení stíhačky E/A-18G v podpůrné roli však může pomoci kompenzovat tento nedostatek díky jedné z nejschopnějších schopností elektronického útoku na světě.
Americké námořnictvo se v roce 2010 snažilo omezit výrobu letounů Super Hornet a zaměřit se na akvizice letounů páté generace F-35C, ačkoli problémy s programem F-35 znamenaly, že tento projekt nebyl považován za životaschopný.
V roce 2020 byly snahy námořnictva podobně přeorientovat výrobu Super Hornetů a zaměřit se na program stíhacích letounů šesté generace NGAD (Next Generation Air Dominance) odmítnuty Výborem pro ozbrojené služby Sněmovny reprezentantů na základě precedentního případu letounu F-35. Jeden z členů výboru tak v roce 2021 novinářům řekl: „Jsme si vědomi toho, že námořnictvo chce zaměřit více zdrojů a finančních prostředků na NGAD. Ale pokud si vzpomenete, před osmi nebo deseti lety se pokoušeli udělat totéž, když se vyvíjel F-35C. Zkrátili řadu Super Hornetů, aby se mohli více zaměřit na F-35C, a zjistili, že když F-35C tak trochu zápasí s problémy, námořnictvo se musí vrátit k pořizování dalších Super Hornetů.“ Dodal: „Jsme opatrní, pokud jde o přístup námořnictva, které omezuje rozjetou výrobní linku, zatímco se soustředí na nový vývojový program. A vzhledem k technologiím, které se snaží do NGAD integrovat, to pravděpodobně nebude o nic jednodušší, než jakým byl F-35C.”
V závislosti na pokroku při vývoji stíhacího letounu šesté generace a letounu F-35C, který je v současné době ve službě pouze v omezeném počtu a který je stále považován za zdaleka ne bojeschopný, se tedy námořnictvo pravděpodobně bude muset velmi silně spoléhat na letouny F-18E/F po dobu delší než deset let. Kroky Pentagonu směřující k hlubokému snížení objednávek F-35 pro rok 2023 a pokračující odmítání schválit výrobu v plném rozsahu kvůli rozsáhlým problémům s výkonem jen dále oddálí vznik tohoto typu jako životaschopné náhrady za část flotily Super Hornetů.
Zdroj: militarywatchmagazine.com
Přihlaste se, komentujte články a ukládejte si ty nejzajímavější k pozdějšímu přečtení.
Přihlásit se přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.
Jsou problémy s výrobou F35 až tak velké jak článek naznačuje? Ano, Pentagon stále neschválil výrobu v plném rozsahu – ale není tohle spíše technikálie vzhledem k masivní výrobě, která už probíhá – 142 stíhaček v 2021, ještě o trochu více bude v 2022, a celkem už přes 860 vybudovaných od roku 2006.
Ve srovnání s jinými stíhačkami je to opravdu hodně – např. Gripenů, které se vyrábí o 20 let déle bylo vyrobeno pouze 270. To samé Rafale, 240 kusů od roku 1986. Trochu lépe je na tom Eurofighter, ale i tak pouze 570 a to od roku 1994. A toto jsou letadla už takzvaně za zenitem, zatímco F35 má většinu prodejů před sebou.
Vyšší čísla jsou samozřejmě u starších Sovětských strojů – Mig-29 1600 od roku 1981. Ale třeba už i Su-27 je pouze na 680 strojích od roku 1982. A u moderních ruských strojů jsou čísla úplně jinde – Su-35, který začal výrobu srovnatelně s F35 v roce 2016, zatím existuje pouze 147 kusů – méně než roční produkce F35. A Su-57, jež má být obdoba F35 a začínal v 2009, je zatím pouze 16 kusů. Ve stejnou dobu začínajících čínských J20 je také zatím pouze 150.
Samozřejmě staré stíhačky z dob hluboké studené války jako Mig-21 s 14.000 kusy, nebo americké F4, F6, P38 s vice než 10.000 kusy každá jsou někde jinde. Ale to asi nekze srovnávat.
Pokud bych tedy hodnotil, v současné chvíli produkce F35 vypadá velmi slibně, jak díky již existující výrobní kapacitě, tak popularitě kterou stroj získává. A vzhledem k rané fázi prodejního života stíhačky bych se vůbec nedivil, kdyby následovala úspěchy např. F16 s 4600 prodanými stroji.