Válka nabízí vhodný okamžik k tomu, abychom se podívali na to, co je to taktická jaderná zbraň a jak se liší od druhů hlavic, které jsou v mezikontinentálních balistických raketách (ICBM).
Od počátku studené války ve 40. letech 20. století až do 80. let investovaly Spojené státy i Sovětský svaz obrovské množství času, energie a prostředků do strategií týkajících se jaderných zbraní s očekáváním, že budou použity ve válce o Evropu. To vedlo nejprve Spojené státy a poté SSSR k vývoji a nasazení jaderných zbraní na bojišti.
Od doby, kdy USA v srpnu 1945 dvakrát odpálily jadernou zbraň nad japonskými městy Hirošima a Nagasaki, při čemž zahynulo až 210 000 lidí, žádná země ve válce jadernou zbraň neodpálila. Tato ničivá síla, nesená v útrobách pouhých dvou bombardovacích letadel, neměla žádné zvláštní omezení pro své použití, dokud prezident Harry Truman nerozhodl o tom, že ji armáda přestane používat.
Atomová bomba Little Boy, svržená na Hirošimu, měla sílu 15 000 tun TNT. Fat Man, atomová bomba svržená na Nagasaki, měla sílu 21 000 tun. Tyto útoky následovaly po testu Trinity a předcházely jim stovky jaderných testů Spojených států v Nevadě a na tichomořských ostrovech, z nichž mnohé šířily radioaktivní spad na lidi po větru výbuchů.
Sovětský svaz otestoval svou první jadernou zbraň v roce 1949 a oba státy pokračovaly ve vývoji vodíkových bomb neboli termonukleárních zbraní, které využívají fúzní reakce k vytvoření mnohem většího výbušného účinku než štěpné reakce atomových hlavic. Spojené státy odpálily své první termonukleární zařízení v rámci operace Ivy v roce 1952 na atolu Enewetak na Marshallových ostrovech, jeho síla odpovídala 10,4 milionu tun TNT.
Termonukleární zbraně byly schopny zničit celá města v měřítku, které zdaleka překonalo ničivý zásah v Hirošimě a Nagasaki. Tyto zbraně nesly dálkové bombardéry a později mezikontinentální balistické rakety odpalované z ponorek, podzemních sil a mobilních odpalovacích zařízení a staly se strategickými jadernými zbraněmi. V roce 1960 sestavila administrativa prezidenta Dwighta Eisenhowera strategii, utajovanou až do roku 2004, pro drtivý jaderný útok na města v Sovětském svazu a jeho spojeneckých zemích v případě války, založenou na síle a množství amerických jaderných zbraní.
Ve stejné době, kdy USA vyvíjely tyto výkonné hlavice pro jaderné útoky na velké vzdálenosti, pracovaly také na menších zbraních kratšího dosahu, které by mohly fungovat jako jakési super dělostřelectvo, kdyby sovětské armády zaútočily na Evropu. Jednou z těchto nechvalně proslulých taktických zbraní byla „atomová Annie“. Dělo dokázalo vystřelit 15kilotunovou jadernou hlavici na vzdálenost více než 29 km.
Americká armáda nakonec tyto jaderné novinky nahradila hlavicemi na raketách krátkého doletu, které byly určeny k použití v boji. Tyto zbraně byly rozmístěny spolu s americkou armádou v Evropě, částečně proto, aby naznačily ochotu použít americké jaderné zbraně k obraně evropských zemí.
Přihlaste se, komentujte články a ukládejte si ty nejzajímavější k pozdějšímu přečtení.
Přihlásit se přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.