Úspěch Ukrajiny při obraně vlastního nebe zamotalo hlavu většině vojenských expertů

Úspěch Ukrajiny při obraně vlastního nebe zamotalo hlavu většině vojenských expertů a obrací paradigma západního letectva vzhůru nohama.

Navzdory tomu, že Rusko má jedno z největších a technologicky nejsofistikovanějších vzdušných sil na světě, nedokázalo vytvořit a udržet vzdušnou převahu proti výrazně slabšímu a zastaralejšímu letectvu Ukrajiny.

Letectvo NATO a Západních zemí dnes stále sleduje cestu leteckého boje, kterou vytyčil italský generál Giulio Douhet (1869-1930), americký brigádní generál Billy Mitchel (1879-1936) a letecký maršál RAF Hugh Trenchard (1873-1956). Tito zakladatelé teorie vzdušného boje shodně prosazovali taktiku vítězství a udržení vzdušného prostoru, v dnešní doktríně označované jako vzdušná nadvláda.

„Udržením vzdušné nadvlády se rozumí zamezení nepřátelskému letectvu provádět operace zatímco vlastní letectvo není v provádění operací omezeno“, napsal italský generál Douhet. Douhet interpretoval do vzdušného prostředí poznatky Alfreda Thayera Mahana Command of the Sea, podle čehož bylo nutné zničit operační schopnosti nepřátelského námořnictva v jediné bitvě.  

O století později tato vize zůstává pevně zakotvena v doktríně letectev NATO a západních států. Ale během války na Ukrajině, kde ani jedna strana nedisponuje vzdušnou převahou, se ukazuje že nedosažení vzdušné převahy je mnohdy chytřejší a efektivnější operační cíl, než se jí snažit získat za každou cenu. Vedoucí představitelé amerického letectva a obranní analytici uznávají, že Spojené státy již nemohou považovat vzdušnou převahu za samozřejmost. Válka na Ukrajině ukazuje, že letectvo by místo vybojování vzdušné převahy mělo dělat více pro využití potenciálu neumožnit vytvořit vzdušnou převahu nepříteli.

Při přehodnocování amerického přístupu k letectvu se můžeme podívat na Mahanova současníka, britského teoretika sira Juliana Corbetta. Corbett nad totální nadvládou na moři  zůstával skeptický a tvrdil, že nejběžnější situací v námořní válce je, že žádná strana nemá nadvládu nad mořem. Stejnou teorii můžeme aplikovat i na vzdušné bojiště, kdy si letectvo může vystačit s omezenější kontrolou vzdušného prostoru nebo dočasnou a lokalizovanou  vzdušnou převahou.

Corbett nadvládu nad mořem ani nedoporučoval. Argumentoval, že pokud námořnictvo není dostatečně silné, aby získalo nad mořem jednoznačnou převahu, nemělo by se o to vůbec ani pokoušet, stále by se ale mělo snažit omezit nebo odepřít druhé straně námořní převahu.

Doporučoval dvě metody „stálá flotila“ a „lokalizované protiútoky“. Pod pojmem stálá flotila si máme představit aktivní obranu, kdy se menší námořnictvo nezapojí do přímé konfrontace se silnějšími svazky protivníka, ale stále by zůstalo významnou silou, kterou by protivník neměl podcenit díky tomu, že zůstane aktivní a mobilní. Myšlenku vysvětlil tím, že by menší námořní síla měla zpochybnit nadvládu silnějšího protivníka obtěžovacími operacemi a uplatňováním dočasné a lokalizované převahy kdykoli to bude možné a zabránit tak nepříteli, aby si udržel námořní převahu navzdory jeho přesile tím, že bude neustále zaměstnávat jeho pozornost.

Zdroj: rusi.org, theatlantic.com