XB-70 Valkyrie: Šestimotorový bombardér s rychlostí Mach 3, který měl zničit Sovětský svaz

Na konci 50. let plánovalo americké letectvo pokročilého nástupce podzvukového těžkého bombardéru B-52 Stratofortress v podobě nadzvukového šestimotorového hloubkového bombardéru B-70 Valkyrie.

Tento letoun měl posílit americké schopnosti v oblasti jaderných zbraní a poskytnout věrohodný prostředek pro jaderné údery na cíle v Sovětském svazu, jak uvádí server Military Watch Magazine. Tento bombardér byl více než dvakrát těžší než Stratofortress a výroba jednoho letounu stála tolik co velká jednotka B-52. Přesto bylo zavedení letounu do výzbroje považováno za účinný prostředek k získání výrazné výhody v oblasti jaderných nosičů před SSSR, který začal ve velkém počtu nasazovat vlastní podzvukové mezikontinentální bombardéry, jako byl Tu-95.

Jak v roce 1952 poznamenal renomovaný americký novinář I. F. Stone na základě vysoké zranitelnosti podzvukových těžkých bombardérů USA proti relativně malému čínskému a severokorejskému letectvu během korejské války: „podzvukový bombardér se nad Koreou ukázal jako zastaralý a s ním i zahraniční politika založená na podzvukovém bombardéru. Atomová bomba byla stále odstrašujícím prostředkem proti agresi – ať už z kterékoli strany. Nebyla již hrozbou, s níž by kterákoli ze stran mohla doufat, že si bude diktovat podmínky”.

Nejenže sovětská flotila měla řádově větší vzdušnou převahu než cokoli v Koreji a byla podporována vyspělou integrovanou sítí raket země-vzduch, kterou Severní Korea postrádala, ale také disponovala stíhacími letouny, které byly podstatně rychlejší a výše létající a na rozdíl od stíhaček v korejské válce nesly rakety vzduch-vzduch – to vše způsobilo, že vyhlídky na úspěšné doručení jaderné bomby podzvukovým bombardérem se zdály být mizivé až neexistující. Americké letectvo proto plánovalo nový typ bombardéru, který měl být nejrychlejším bojovým letounem, jaký byl kdy postaven, a který by dokázal dopravit jaderné zbraně více než trojnásobnou rychlostí zvuku a z výšky až 21 km.

Rychlost a výška B-70 by jej učinily téměř nezranitelným pro sovětské raketové baterie S-75 a dokonce i pro síť S-25 vyhrazenou pro obranu Moskvy a dostaly by se mimo dosah stíhaček Su-15 a MiG-19 a MiG-21, na které se spoléhalo při obraně sovětského vzdušného prostoru. Nakonec i mohutné stíhačky Tu-28, které vstupovaly do služby od roku 1964 a byly schopny dosáhnout výšky 20 km, by pravděpodobně měly problém zachytit B-70 kvůli omezením protiletadlových raketových technologií a omezení na rychlost Mach 1,5 nebo nižší.

Omezení radarových technologií z počátku studené války také způsobila, že letadla letící rychlostí vyšší než Mach 3 bylo velmi obtížné sledovat pomocí radaru. Zdálo se tedy, že bombardér Valkyrie představuje řešení problému sovětské parity, s nímž se americká armáda potýkala od korejské války – a že díky drtivé převaze ve schopnostech, o níž se věřilo, že se jí Sověti nemohou vyrovnat, se opět dostane do pozice, kdy bude moci SSSR „diktovat podmínky“.

K ukončení programu B-70 vedla řada faktorů – v neposlední řadě extrémní náklady na jeden letoun. Ukázalo se, že prototypovou konstrukci je nesmírně obtížné vyvinout na spolehlivý standard pro bojové použití a namáhání hlavy při letu rychlostí Mach 3 způsobilo při pokusech značné škody. Pokrok v mezikontinentálních balistických technologiích (dalším prostředku jaderné nálože, proti němuž v té době neexistovala obrana) dále poskytl mnohem méně nákladnou a v mnoha ohledech spolehlivější alternativu k těžkému bombardéru Mach 3. Rychlý pokrok v sovětských raketových technologiích země-vzduch dále hrozil, že extrémně nákladný bombardér zastará dříve, než bude připraven k boji – v té době se vyvíjel raketový systém země-vzduch S-200, který byl primárně určen k ničení cílů velikosti bombardéru vysokou rychlostí na extrémní vzdálenosti.

Sovětský vývoj nové generace stíhaček v podobě MiG-25, které byly samy o sobě schopné překonat rychlost Mach 3 a nasadit mohutné střely vzduch-vzduch R-40 se 100kg hlavicemi, dále podkopával životaschopnost Valkyrie. Vzhledem k tomu, že raketové systémy země-vzduch byly schopny operovat ve stále větších vzdálenostech, výškách a rychlostech, bylo americké letectvo rovněž nuceno upravit svou taktiku bombardování. Více se spoléhalo na pronikání do vzdušného prostoru nepřítele v malých výškách, kde byla detekce i dosah zásahu systémů protivzdušné obrany omezenější.

Koncepce Valkyrie jako systému pro extrémní výšky a rychlosti se začala jevit jako zastaralá. Program byl proto ukončen u pěti prototypů, ačkoli sovětské letectvo zavedlo svůj vlastní bombardér Mach 3, i když mnohem lehčí taktickou platformu, která nebyla určena k jaderným dodávkám, v podobě MiGu-25RB, který bylo možné vyrábět velmi úsporně. Americké letectvo zase dnes údajně opět zkoumá koncept extrémně rychlého výškového strategického bombardéru v rámci svého programu SR-72 – přičemž se očekává, že nový bezpilotní letoun bude překračovat rychlost Mach 10 a bude operovat v blízkém vesmíru.

Zdroj: militarywatchmagazine.com, redakce