Paranormální příběhy: Mariňák a děsivé černooké děti

Těžko byste hledali někoho, kdo je tvrdší než americký mariňák. Tito vojáci jsou vycvičeni v boji, přežití a čelí hrozbě bezprostředního ublížení na zdraví nebo smrti. Možná však nejsou zcela připraveni, pokud jde o setkání s neznámým.

Vezměte si tuto zprávu od mariňáka, používajícího jméno Reaper 3-1, který měl nečekanou a zcela znepokojivou zkušenost se záhadným fenoménem černookých lidí. Aby to bylo ještě otřesnější, tyto černooké entity vypadaly jako malé děti. Toto je vyprávění tohoto mariňáka:

Jsem příslušník námořní pěchoty umístěný v Camp Lejeune v Severní Karolíně. Bydlím v pěchotních kasárnách u River Road. Nedávno jsem měl poněkud zvláštní setkání s dvojicí černookých dětí.

Bydlím ve třetím patře kasáren, která mají zvenku otevřené chodníky a zevnitř pokoje. Stalo se to o víkendu v listopadu 2009. Byl to víkend, takže téměř všichni mariňáci byli venku, buď doma, popíjeli, nebo spali; v kasárnách jich zůstala jen hrstka, kteří nespali. Ten víkend jsem zůstal doma, protože jsem byl bez peněz a neměl jsem na to, abych si někam vyrazil.

Díval jsem se na film, když jsem uslyšel klepání na dveře. V domnění, že je to můj spolubydlící, který zase ztratil klíč, jsem šel a otevřel. Místo opilého spolubydlícího jsem na chodníku našel stát dvě malé děti – jenže ty děti mě vyděsily k smrti. Nevím, co to s nimi bylo, ale jako mariňákům nám vždycky říkali, abychom poslouchali ten hlásek v hlavě, protože vám to může zachránit život před IED (improvizovaným výbušným zařízením). Právě tehdy na mě ten hlásek křičel, abych zavřel dveře a zamkl je.

Prosba

A také to, že ty děti měly naprosto černé oči. Nemyslím tím žádnou bílou ani jinou barvu – jen černou. Ale tyhle věci jsem odsunul stranou a zeptal se jich, co tam dělají tak pozdě. Odpověděly mi, že je venku hrozná zima a že si chtějí jít číst. Byl jsem pekelně zmatený, protože jsem nikdy nepotkal dítě, které by si chtělo číst. Také se nezmínili o žádných rodičích ani o ničem jiném, co by člověk od ztraceného páru dětí očekával.

Nemohl jsem odtrhnout oči od jejich černých očí, bylo to, jako by mě nasávaly. Cítil jsem se hrozně a najednou jsem se bál o svůj život, jako bych se měl okamžitě ukrýt. Jen na mě zíraly těma zatracenýma očima.

Rychle jsem se podíval nahoru a dolů po chodníku, jestli venku nejsou další mariňáci, ale nikdo nebyl v dohledu. Otočil jsem se zpátky k dětem, které, jak jsem si všiml, udělaly krok vpřed směrem ke mně. Měl jsem pocit, jako by mě někdo lovil, jako by ty děti byly dravci a šly si pro další potravu nebo tak něco. Instinkt ustoupil rozumu a já se rozhodl poslechnout ten hlas, zavřel jsem dveře a zamkl.

Dalších pět minut jsem slyšel tiché neustálé klepání, než jsem uslyšel, jak mi zarachotilo okno, a pak už nic. Druhý den ráno jsem zašel za strážníkem, který měl službu, a zeptal se ho na to a on řekl, že o žádných dětech v okolí vůbec neslyšel ani je neviděl, a odmítl to s tím, že jsem to asi včera večer přehnal s pitím. Jenže já jsem tu noc vůbec nepil ani nic podobného. Nevím, co nebo kdo ty děti byly, ale pochybuji, že by některá ze zdejších rodin nechala své děti potulovat se v noci po vojenské základně.

Jak jsme slyšeli v mnoha jiných příbězích o černookých, často si říkají o pozvání dovnitř. Nesnaží se vtrhnout dovnitř, nevyhrožují, zdá se, že jen potřebují, aby je jejich cíle dobrovolně pustily do svých domovů. Za jakým účelem? Co by se stalo, kdyby je pustili dovnitř? Kdo jsou ty černooké bytosti?

Zdroj: liveabout.com