Proč se bojíme duchů? Existují dvě hlavní příčiny tohoto strachu

Fenomén duchů a strašidel je tak úzce spjat se strachem, že je téměř samozřejmé, že většina lidí by přiznala, že by se bála, kdyby se setkala s nějakým zjevením.

Dokonce i zkušení vyšetřovatelé duchů jsou známí tím, že utíkají jako vyděšení králíci, když vidí nebo slyší něco nečekaného. Ale proč tomu tak je? Opravdu si duchové vysloužili pověst škodlivých bytostí pro lidi?

Kdybyste se beze zbraně procházeli hustou tropickou džunglí, o které byste věděli, že ji obývají tygři a velcí hadi, nepochybně byste zkameněli. Ohrožení vašeho života by bylo zcela reálné a vaše obavy oprávněné. Tygři a hadi mohou zabíjet a také zabíjejí.

Nyní si představte, že jste v noci sami v domě, který má pověst strašidelného. Většina lidí by pravděpodobně zažila stejný strach. Podle většiny odborníků na paranormální jevy však tento strach není oprávněný. Duchové jsou většinou neškodní. Skutečné chování duchů, jak dokládá mnoho tisíc vyšetřování a případových studií provedených odborníky na paranormální jevy, je v drtivé většině v rozporu s obecnou představou, že je třeba se jich bát.

Znevažovaní duchové

Zkušený vyšetřovatel duchů Hans Holzer píše, že lidová představa o duchách je taková, že jsou vždy nebezpeční, bojácní a ubližují lidem. Nic nemůže být dále od pravdy. Duchové ještě nikdy nikomu neublížili, ledaže by se v nich našel strach, a to vlastním přičiněním a kvůli vlastní nevědomosti o tom, co duchové představují.

Loyd Auerbach, další uznávaný lovec duchů, souhlasí: „V mnoha kulturách a náboženstvích po celém světě se má za to, že duchové chovají zlou vůli vůči živým. To je nešťastné, protože důkazy z tisíců případů naznačují, že lidé po smrti nemění svou osobnost ani motivaci ani se nemění ve zlé.“

Kořeny strachu

Proč se tedy bojíme duchů a strašidel? Existují dva hlavní důvody. Strach z duchů zřejmě pramení z našeho strachu z neznámého. Jedná se o hluboce zakořeněný strach, který je pevně zakořeněn v naší genetické výbavě. Primitivní části našeho mozku, které reagují na instinkty (pozůstatek po našich předcích, kteří žili v jeskyních) vyplavují naše tělo adrenalinem, když se setkáme s hrozbou, a připravují nás na boj nebo útěk. A když je tou hrozbou něco neznámého, co může vyskočit ze tmy, raději utečeme.

Tento strach má ještě další složku, když je to něco ve tmě vnímáno jako duch. Koneckonců duch je projevem osoby, která je mrtvá. Nyní jsme tedy konfrontováni nejen s něčím, o čem si myslíme, že ohrožuje náš život, ale i s reprezentací samotné smrti. Nejenže jde o bytost, které nerozumíme, ale je to také obyvatel místa, kterého se mnozí z nás bojí nejvíce – tajemné země mrtvých.

Druhým hlavním důvodem, proč se bojíme duchů, je to, že jsme k tomu byli dále podmíněni populární kulturou. Téměř bez výjimky jsou v knihách, filmech a televizních pořadech duchové zobrazováni jako zlí, schopní páchat neplechu, zranění, a dokonce i smrt. Pokud lze věřit populárním médiím, duchové nás ve skutečnosti rádi děsí k smrti.

„To, co zobrazuje Hollywood a televize, je velmi nepřesné a nelze se na to spoléhat jako na pravdivé,“ říkají Lewis a Sharon Gerewovi z Filadelfské aliance lovců duchů. „Ukazují tyto duchy mrtvých jako zlé povahy, plné zloby a škodlivých úmyslů. Ujišťuji vás, že tomu tak není.“ Děsiví, hnijící a pomstychtiví duchové mohou být vzrušujícími filmy, ale mají jen velmi malý základ ve skutečné zkušenosti.

Aktivita duchů vs. aktivita poltergeistů

Fenomény duchů a strašidel jsou neškodné. I když nás mohou znervózňovat a zneklidňovat, ve skutečnosti se není čeho bát. Obecně se zdá, že strašidelné jevy jsou záznamy minulých událostí, které se odehrály v určitém prostředí. Proto mohou strašidelné domy „přehrávat“ například záznamy kroků na schodišti nebo dokonce hlasy z hádky, která se odehrála před mnoha lety. Někdy lze vidět zjevení, která stále dokola vykonávají stejný úkol.

Skuteční duchové nebo duchovní zjevení mohou být pozemskými projevy těch, kteří odešli. Někdy jsou schopni komunikovat s živými a předávat jim zprávy. Ani v jednom případě nepředstavují tyto jevy skutečnou hrozbu. Hlasy zachycené pomocí techniky elektronického hlasového fenoménu (EVP) mohou být někdy hrubé nebo dokonce přímo urážlivé, ale ani v tomto případě nehrozí reálná fyzická újma.

Jak si vysvětlit ty vzácné případy, kdy je člověk zjevně poškrábán, poplácán nebo dokonce pokousán nějakou neviditelnou entitou? Takové případy byly zdokumentovány ve slavném případu Bell Witch, v případu Esther Coxové v Amherstu v Novém Skotsku a v děsivém případu „The Entity“, podle něhož byl natočen stejnojmenný film.

Tyto a další případy, kdy dochází k „napadání“ lidí a házení předmětů, jsou dnes většinou badatelů považovány za příklady poltergeistické aktivity. Ačkoli poltergeist znamená „hlučný duch“, současná parapsychologická teorie naznačuje, že poltergeisté vůbec nejsou duchové nebo strašidla. Poltergeistická aktivita je spíše psychokinetická aktivita způsobená živou osobou. Obvykle se jedná o dospívajícího člověka, který prochází hormonálními změnami, nebo o osobu vystavenou extrémnímu emocionálnímu nebo psychickému stresu.

Jinými slovy, to, co obecně považujeme za nejděsivější aspekty duchů (předměty, které se samy pohybují, zapínání televize, bušení do stěn a velmi zřídka zranění člověka) je s největší pravděpodobností způsobeno nevědomou činností živé lidské mysli. Nemůžeme z toho vinit duchy.

Ti z nás, kteří zkoumají fenomény duchů a strašidel, musí tváří v tvář neznámému odolat svým instinktům strachu. Strach může pouze bránit našemu zkoumání a pochopení jednoho z nejzajímavějších aspektů lidské zkušenosti.

Zdroj: liveabout.com