Andělé jsou součástí kultury. Usmívající se cherubíny a serafíny můžete vidět prakticky všude, kam se podíváte, zejména v období Vánoc.
Někteří lidé však věří, že přítomnost andělů je mnohem hmatatelnější než obrázky, které najdeme na svátečních pohlednicích nebo balicím papíru, a zázračnější, než si většina z nás uvědomuje. Existují andělé? Autoři těchto příběhů by vám s naprostou jistotou řekli, že ano, protože s nimi mají osobní, často ohromující zkušenosti. Přečtěte si jejich příběhy a rozhodněte se sami.
Dokonalé přizpůsobení
Bylo to den předtím, než jsem měla nastoupit do prvního ročníku střední školy. Venku byl krásný den, ale já byla příliš zaneprázdněná tím, že jsem se litovala, než abych si toho všimla. Neměli jsme moc peněz. Všechno, co jsem vydělala, jsem dávala rodičům. Jen jednou jsem si chtěla koupit nové šaty na první školní den. Chodila jsem po pokoji a cítila se velmi sklíčeně. Pak jsem uslyšela hlas: „Proč se tak trápíš? Vzpomeň si na polní lilie. Nejsi snad důležitější než ony?“
Odpověděla jsem: „Ano.“ Pak jsem se cítila velmi klidná a šťastná. O několik minut později jsem uslyšela přijíždět auto a nějakou paní, která mluvila s mou matkou. Když auto odjelo, matka mě zavolala dolů. Ta žena měla tašku s oblečením. Řekla mé matce, že je koupila pro svou dceru, ale dceři se nelíbily. Chystala se šaty vyhodit, ale měla nepřekonatelné nutkání přinést je k nám domů. Tu paní jsme už nikdy neviděli. V tašce bylo pět šatů. Stále na nich byly cenovky. Jsem velmi malá, všechno musím obšívat. Šaty měly mou velikost a správnou barvu pro mou pleť. Nejpřekvapivější bylo, že jsem je nemusela lemovat. -Anonymní
Uklidňující a krásná přítomnost
Můj život byl těžký a bolestivý, ale díky rostoucímu uvědomění si svého ducha a Boha se proměnil v život plný světla a lásky. K jednomu setkání došlo, když mi bylo 14 let. Zanedbávala mě moje svobodná matka, která měla své vlastní problémy a nemohla mi dát lásku a péči, kterou si každé dítě zaslouží. Byla jsem docela sama a ocitla jsem se kolem jedenácté večer na potulkách temnými ulicemi, sama a vyděšená.
Neměla jsem ponětí, kde jsem, a bála jsem se, že mě znásilní, jako už se mi to stalo předtím nebo mi nějak jinak ublíží. Moji „přátelé“ mě opustili a nechali mě, abych si sama našla cestu domů. Byla jsem na míle daleko a bez peněz. Měla jsem s sebou své kolo, na kterém jsem vlastně nemohla jezdit, byla jsem opilá. Ačkoli jsem byla obvykle dost soběstačná a nikdy jsem nikoho nežádala o pomoc, cítila jsem se velmi zranitelná. Měla jsem strach. Měla jsem silný pocit, že pokud se mi brzy nedostane pomoci, budu ve velmi špatné situaci. Asi jsem se modlila.
Brzy nato jsem uviděla, jak z jednoho z potemnělých domů na osamělé ulici vychází jasně osvětlený usměvavý mladý muž. Řekl: „Ahoj, já jsem Paul.“ Jeho přítomnost mi připadala uklidňující a krásná. Řekl, že mi chce pomoci, víc si nepamatuji. Další věc, kterou jsem si pamatovala, bylo, že jsem se probudila doma v posteli a neměla jsem tušení, jak jsem se dostala domů a jak se se mnou dostalo domů moje kolo. Vím jen, že mám hřejivý, rozzářený pocit pokaždé, když si vzpomenu na svého anděla Paula. -Anonymní
Nebeský doprovod
Když jsem na začátku 80. let studovala na zdravotní škole, měla jsem na starosti péči o paní středního věku, která umírala na leukémii. Byla to osamělá duše. Její dcery se o ni příliš nestaraly a manžel ji navštěvoval jen zřídka. Jednoho večera, když jsem pacientce udělala pohodlí, jsem se podívala z okna a uviděla v zahradách postavu. Když jsem se snažila podívat pozorněji, postava jako by se ztrácela, rozostřovala se. Přičítala jsem to únavě a celou epizodu jsem zavrhla.
Jak čas postupoval a moje pacientka se zhoršovala, postava se objevovala stále pravidelněji. Řekla jsem o tom kolegům a ti se mi vysmáli s tím, že mám příliš bujnou fantazii. Každý den jsem se podívala z okna, a pokud tam postava byla, zamávala jsem jí na pozdrav.
Jednoho dne jsem po příchodu na oddělení přišla ke své pacientce, ale zjistila jsem, že postel je prázdná. Moje přítelkyně v noci zemřela. Obávala jsem se, že byla vyděšená a sama. Když jsem se v následujících dnech podívala stejným oknem, už jsem tu postavu nikdy neviděla. Mohu se utěšovat tím, že tato bytost byla pravděpodobně strážným andělem mé pacientky, který čekal, aby ji doprovodil z tohoto života na místo klidu a štěstí. -M. Seddon
Přihlaste se, komentujte články a ukládejte si ty nejzajímavější k pozdějšímu přečtení.
Přihlásit se přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.