Tým vedený planetárními vědci z Kalifornské univerzity v Los Angeles objevil na Měsíci stinná místa v jámách, kde se teplota vždy pohybuje kolem příjemných 17 stupňů Celsia.
Pokud a až lidé vybudují na Měsíci stálou základnu, budou to jámy. Kolapsové jámy. Jedná se o díry v měsíčním povrchu, kde se zřítily stropy lávových rour podobných jeskyním, což umožňuje relativně snadný přístup do podzemních „místností“, které mohou poskytnout předpřipravené útočiště pro astronauty pracující a žijící na Měsíci.
Tato myšlenka existuje již dlouho, ale právě zveřejněný nový výzkum ukazuje, že tyto jeskyně mohou udržovat poměrně mírné teploty, chráněné před divokým žárem slunečního světla během měsíčního dne a krutým chladem měsíční noci.
Takových jam na Měsíci je známo šestnáct; první z nich objevila japonská mise SELENE v roce 2009. Většina z nich se nachází v měsíčních mořích, tedy v tmavých oblastech, které lze spatřit pouhým okem a které jsou lávou zaplavenými pláněmi, a všechny se nacházejí v oblastech, o nichž je známo, že kdysi byly vulkanické.
Jakmile se o nich začalo vědět, inženýři a vědci se začali zajímat o jejich možné využití jako základen pro průzkum Měsíce. Za předpokladu, že střecha je dostatečně stabilní (což je pravděpodobně pravda, velká měsíční zemětřesení jsou vzácná) mají pro život na povrchu několik výhod. Jednak chrání před škodlivým slunečním zářením, včetně ultrafialového světla a rychlých subatomárních částic tvořících sluneční vítr; chrání před malými dopady mikrometeoroidů, které mohou udělat díru do obytného modulu; a mohou mít tepelné vlastnosti, které zabrání obrovským teplotním výkyvům, jimiž trpí odkrytý měsíční povrch.
To poslední bylo předmětem zkoumání v nové práci. Měsíční cyklus den/noc je dlouhý jako pozemský měsíc, dva týdny je Slunce na obloze a po nich následují dva týdny noci. Teplotní výkyvy mohou být obrovské, od -180 °C v noci po více než 120 °C ve dne, v závislosti na poloze a místní topografii. Izolovat základnu na povrchu od toho může být obtížné, ale lávové trubice poskytují přirozenou izolaci.
Vědci provádějící studii využili pozorování zhruba 100 metrů široké jámy v Mare Tranquillitatis, která se nachází jen několik set kilometrů severovýchodně od místa přistání Apolla 11. Měření provedl experiment Diviner Lunar Radiometer Experiment na palubě sondy Lunar Reconnaissance Orbiter, která obíhá kolem Měsíce od roku 2009. Diviner je citlivý na široký rozsah elektromagnetického spektra, včetně druhu tepelného infračerveného světla vyzařovaného teplými objekty. Jeho pozorování lze využít k měření teploty míst na měsíčním povrchu.
Z jejich modelů vyplývá, že na některých místech, například na podlaze na přímém slunečním světle pod otvorem jámy, je přes den horko, asi 150 °C. To by byla nejteplejší známá teplota na Měsíci, takže to není zrovna vhodné místo. Ale tento kousek vyhřátého povrchu pak nepřímo osvětluje a ohřívá zbytek jeskyně. Skalní stěny jsou výbornými tepelnými izolátory a celkově se zjistilo, že teplota uvnitř lávové trubice se obecně pohybuje kolem 17 °C, což je možná trochu chladno, ale mnohem lepší než vás v noci doslova vyvařit z kůže nebo zmrazit do pevného kusu ledu.
V závislosti na konkrétních podmínkách existují teplotní rozdíly, ale celkově a obecně vzato mohou být lunární lávové roury tím pravým místem pro budoucí základny. Stále byste museli stavět vzduchotěsné moduly, ale život v nich by byl mnohem jednodušší než na povrchu.
Možná to nemá takové kouzlo jako velká základna na povrchu, ale život v jeskynní rouře má spoustu integrovaných výhod a stavba obydlí by se mohla z dlouhodobého hlediska zjednodušit. Pokud jde o život na Měsíci, musíme být chytří. Nebude to snadné a nebude to levné, takže musíme využít materiály, které najdeme na místě, včetně využití místní geologie.
