Mnozí z nás v životě zažili fenomén známý jako déjà vu, tedy pocit, že se situace, kterou prožíváme, již někdy stala, a zároveň si uvědomujeme, že je to přece nemožné.
Vědci se blíží k odhalení záhady, která za tím stojí. Déjà vu (francouzsky „už jsem to viděl“) už dlouho vzbuzuje zvědavost vědců, filozofů a lékařů. Zajímá také spisovatele a filmaře, kteří toto téma často využívají ve svých zápletkách. Záhadný aspekt našeho fungování bude možná brzy vysvětlen.
Proč zažíváme déjà vu?
Anne Clearyová, profesorka kognitivní psychologie na Coloradské státní univerzitě, a její tým se rozhodli prozkoumat hypotézy týkající se tohoto jevu. Odborníci při svém výzkumu vzali v úvahu mimo jiné analýzy Alana Browna, který již prošel všechny dostupné práce o déjà vu. Sám o tom dokonce napsal knihu The Deja Vu Experience.
Brown představil několik základních poznatků o tomto fenoménu. Podařilo se mu zjistit, že téměř dvě třetiny lidí ji někdy v životě zažijí a že je nejčastěji spojena s určitou scénou nebo místem. Na druhou stranu se předpokládá, že vzpomínka bude vyvolána rozhovorem. Brown také poukázal na to, že lékařská literatura, která se posledních 100 let zabývá snahou pochopit déjà vu, poukazuje na možnou souvislost mezi tímto jevem a některými typy epileptických záchvatů.
Clearyová a její kolegové tyto hypotézy ověřovali, zejména hypotézu o podobnosti gestaltů. Zaměřuje se na prostorovou podobnost mezi aktuálně prožívanou scénou a scénou, která se v naší paměti nevyskytuje. Například obraz zavěšený na stěně obývacího pokoje našeho přítele jsme ještě neviděli, ale jednou jsme viděli pokoj, který je zařízen téměř identicky – obraz visí nad pohovkou, naproti je televize a po straně police s knihami. Na druhý pokoj si nepamatujeme, a proto zažíváme déjà vu.
K ověření této hypotézy použili výzkumníci VR neboli virtuální realitu. Pomocí něj mohli „umisťovat“ lidi do různých scén a manipulovat s jejich prostředím, používat stejné prostorové uspořádání objektů nebo ho měnit. Zjistili, že déjà vu se častěji objevovalo, když se lidé nacházeli ve scéně, která obsahovala stejné prostorové uspořádání předmětů jako dřívější scéna, kterou viděli, ale nepamatovali si ji.
Výzkum naznačuje, že hypotéza gestaltové podobnosti může být vysvětlením pro déjà vu, kdy se tento jev objevuje, když existuje podobnost mezi novou scénou a scénou z minulosti, kterou si nejsme schopni vědomě vybavit v naší paměti. Výzkumníci však nevylučují, že existují i jiné faktory, které déjà vu vyvolávají. Poukazují také na potřebu pokračovat ve výzkumu, aby se rozptýlily veškeré zbývající pochybnosti.
Přihlaste se, komentujte články a ukládejte si ty nejzajímavější k pozdějšímu přečtení.
Přihlásit se přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.