Zde je několik problémů, které se vás pravděpodobně nedotknou, pokud nepracujete v NASA – vodík hoří velmi bledě modrým plamenem, který je na denním světle téměř neviditelný, vodík je vysoce hořlavý a má tendenci unikat i těmi nejmenšími trhlinami.
„To z něj dělá nebezpečí, protože tento prvek je vysoce hořlavý, a to až do té míry, že únik z vysokotlaké spáry může způsobit vznícení,“ vysvětlila NASA v příspěvku z roku 2015. „V důsledku toho je odhalování úniků nejvyšší prioritou, ale je to také výzva, protože plyn (a plamen, který vydává) je bez zápachu a barvy.“
V roce 2003 přišla NASA a Floridské centrum pro solární energii s řešením v podobě pásky, která při vystavení prvku mění barvu. Předtím se k detekci plamene používaly ultrafialové senzory. Předtím používané řešení však bylo mnohem méně důstojné – a mnohem zábavnější.
„Vzhledem k těmto okolnostem si představte úkol, kdybyste museli monitorovat kapalný vodík při jeho průtoku několikakilometrovým potrubím – což musela NASA dělat při přípravě každého startu raketoplánu, kdy se stovky tisíc galonů přečerpávaly ze zásobníku na startovací rampu za účelem doplnění paliva,“ vysvětlila NASA. „V dobách Apolla se odhalení plamene z některého z těchto úniků provádělo metodou „smetáku“, kdy pracovníci vzali smeták a pokud začal hořet, došlo k úniku.“
Řešení bylo praktické a zjevně fungovalo, i když pohled na test „hoří mi koště?“ prováděný v organizaci, která posílá lidi do vesmíru, asi nebyl zrovna uklidňující. Metodu smetáku používali také hasiči zasahující při požárech vodíku. Naštěstí ji nahradily lepší metody, které nejsou tak náchylné na to, že venku trochu fouká.
Zdroj: spinoff.nasa.gov, redakce
Přihlásit přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.