Vize sestrojení superzbraně: Historie první ponorky s jaderným pohonem

Nebyla to porážka. Byla to zdrcující porážka. Během pouhých 24 hodin zaútočila jedna ponorka 16krát. Dvě letadlové lodě, jedna neidentifikovaná velká loď, čtyři transportní lodě a devět torpédoborců. Seznam cílů byl důkazem pogromu, který námořní síly NATO zažily v rukou jediného experimentálního plavidla – ponorky USS Nautilus.

Ačkoli se naštěstí jednalo pouze o cvičení s kódovým označením Strikeback 56, konfrontace první ponorky s jaderným pohonem s flotilou bojující podle pravidel druhé světové války skončila jejím pogromem. V oceánu nebyl nikdo v bezpečí – jednotky ZOP (protiponorkového boje) se z lovce staly lovenými a konvenční ponorky se po simulovaných střetech „potopily“. Systémy řízení palby a výzbroj určená pro boj s ponorkami se ukázaly být zcela nepoužitelné proti experimentální jednotce, která se nemusela několik týdnů vynořovat.

Štěpení atomu „fyzikálně absurdní“

Vše začalo s 1 500 dolary, což je v přepočtu zhruba 33 000 korun. Takový byl rozpočet výzkumného projektu, který se v roce 1939 rozhodl financovat kontraadmirál Harold G. Bowen, šéf Úřadu parního inženýrství amerického námořnictva, jak uvádí server U.S. Naval Institute. O rok dříve napsal fyzik Otto Hahn ve spolupráci s Fritzem Strassmannem v dopise fyzičce Lise Meitnerové: „O našich výsledcích nemůžeme mlčet, i když jsou možná fyzikálně absurdní.“ Fyzikálně absurdní se mu zdálo jaderné štěpení. Americké námořnictvo se pochybnostmi vědce nijak zvlášť nezabývalo. Mnohem více ji zajímaly důsledky jaderného štěpení v podobě uvolněné energie. K čemu by se dal použít? Samozřejmě k pohonu lodí.

Práce prováděné americkým námořnictvem předcházely zkušenostem s projektem Manhattan na výrobu jaderné zbraně. Později, během války, ustoupila otázka inovativního pohonu do pozadí a ustoupila vizi sestrojení superzbraně, která by dokázala jedinou bombou proměnit města v trosky. Je však třeba připomenout, že to bylo americké námořnictvo, které jako první financovalo jaderný výzkum, a jeho program byl o několik let později sloučen s projektem Manhattan. Přerušené práce na inovativním pohonném systému však byly obnoveny až po válce.

První jaderný pohon

Jejich vyvrcholením byl první jaderný pohon. Skládal se z reaktoru Westinghouse S2W, chlazeného uzavřeným vodním okruhem, který zároveň sloužil jako tepelný výměník pro výrobu páry. Pára poháněla dvě soustavy turbín, každou o výkonu asi 15 000 koní, a turbíny poháněly (každá zvlášť) dvě hřídele, zakončené lodními šrouby. Taková konstrukce (ačkoli byla v rozporu s přáním konstruktérů pohánět pouze jednu vrtuli) byla přijata v souladu s požadavkem zdvojit zařízení, které je pro provoz lodi klíčové.

Jak uvádí server ThoughtCo, loď USS Nautilus (SSN-571), byla spuštěná na vodu 21. ledna 1954. Koncepčně vycházela z konstrukce německého ponorkového člunu typu XXI, ale byla značně upravena pro instalaci nového pohonného systému. Byla dlouhá 97,4 metru, při ponoření měla výtlak něco přes 4 000 tun a její posádku tvořilo 105 osob. Kromě standardního vybavení měla k dispozici mimo jiné jukebox a automat na Coca-Colu.

Reaktor na palubě umožnil lodi dosáhnout nebývalé rychlosti – až 37 km/h při ponoření. Jaderný pohon navíc zbavil loď největší nevýhody klasických ponorek, a to závislosti na atmosférickém vzduchu. Na Nautilu se nepoužívaly žádné generátory kyslíku – místo nich byly na palubě umístěny nádrže, jejichž obsah umožňoval posádce zůstat pod vodou celé měsíce bez větrání.

Loď hlučná jako lokomotiva

Nevýhodou nové lodi (s níž konstruktéři nepočítali) byla neslýchaná hlučnost mechanismů a vibrace pohonného systému. Při nejvyšší rychlosti vydával Nautilus zvuk jako lokomotiva, takže ho bylo snadné odhalit. Tento problém se nevyřešil přestavbou, ale zavedením provozních omezení – jednoduše se posádce zakázalo používat maximální rychlost a tato možnost se vyhradila pro výjimečné situace.

Navzdory problémům s objemem poskytl jaderný pohon Nautilu schopnosti, kterých dřívější plavidla nedosahovala, jak se ukázalo při různých manévrech a cvičeních. Podvodní rychlost Nautilu byla tak vysoká, že dokázal účinně unikat torpédům určeným k útokům na ponorky. Loď se také vyznačovala výjimečnou dynamikou vertikálního manévrování.

Testy vyvrcholily výjimečnou plavbou, která se uskutečnila pod severním ledovým příkrovem v létě 1958. Loď pak proplouvala pod ledem pokrývajícím severní pól. Cílem této akce bylo obnovit image Spojených států jako globálního technologického lídra, kterou dočasně ztratily v důsledku kosmických úspěchů Sovětského svazu.

Loď, která změnila svět

USS Nautilus byla od počátku stavěna jako experimentální plavidlo. Dokonce se vážně uvažovalo i o tom, že by se na palubě objevila výzbroj, a nakonec se tak stalo – loď dostala šest torpédometů Mk50 ráže 533 mm. Zkušenosti z jeho provozu poskytly neocenitelné poznatky a ukázaly, že stávající metody protiponorkového boje jsou proti plavidlům s jaderným pohonem zcela neúčinné.

Boomer jako garant světového míru

Z dlouhodobého hlediska se význam Nautilu ukázal být ještě větší. Potvrzení možnosti pohánět ponorky jaderným reaktorem vedlo k vytvoření třídy plavidel, označovaných v terminologii NATO zkratkou SSBN a běžně označovaných jako boomery.

Jedná se o plavidla nesoucí jaderné rakety třídy SLBM (balistické rakety odpalované z ponorek). S rozvojem raketových zbraní a nástupem námořních mezikontinentálních raket se z boomerů staly mobilní, ponorné odpalovací platformy pro jaderné rakety.

Díky své schopnosti zůstat ponořená po celé týdny byla tato plavidla velmi obtížně odhalitelná. Díky arzenálu, který měly na palubě, zaručovaly jaderným mocnostem možnost reagovat na útok, i kdyby byla všechna nadzemní zařízení zničena. V praxi se boomery staly zárukou globální bezpečnosti – jejich příchodem ztratilo smysl rozpoutat totální jadernou válku, v níž by si protivník vždy ponechal možnost odpovědi.

Zdroj: thoughtco.com, usni.org, redakce