Kdo má prst na spoušti? Pravda o tajných kódech, které drží zbraně pod kontrolou

Když bývalý polský ministr obrany Mariusz Błaszczak zmínil „kódy zbraní“, možná to na první poslech znělo jako z akčního filmu. Ale nejde o žádnou sci-fi zápletku. Toto téma je ve světě moderních zbraní naprosto zásadní.

Dnešní zbraně už nejsou jen o kovu, střelném prachu a velkých explozích. V podstatě jde o supermoderní počítače obalené v oceli a vybavené softwarem, který jim říká, co mají dělat. A právě tady přicházejí na řadu ty slavné zdrojové kódy, tedy jakýsi „návod k použití“, který určuje, co zbraň umí, koho považuje za nepřítele a na jaké cíle může útočit.

A kdo má k těmto kódům přístup? Ten, kdo rozhoduje o všem – co vaše zbraň umí, jak ji můžete vylepšovat, nebo jestli ji třeba někdo nezablokuje na dálku. Vezměme si za příklad slavný stíhací letoun F-16. Používá ho spousta zemí, ale jen dvě z nich mají přístup ke zdrojovým kódům – Izrael a Turecko. To znamená, že zbytek světa si k těmto letadlům musí kupovat i americké zbraně, protože bez přístupu k softwaru nemůžou nainstalovat vlastní.

Izrael si tento přístup vyjednal přímo s USA, zatímco Turecko se rozhodlo jít na věc jinak – přes reverzní inženýrství (což je jen jiný způsob, jak říct „rozebrali to, aby zjistili, jak to funguje“). Nakonec si vydobyli přístup ke starším verzím softwaru. A dnes? Turecko si F-16 nejen opravuje a modernizuje samo, ale dokonce pomáhá s upgrady i dalším zemím, jako třeba Pákistánu.

A co třeba F-35? Supermoderní stíhačka, která je snem každého pilota. Jenže Izrael, který má s USA opravdu úzké vztahy, si řekl: „Ano, koupíme si F-35, ale chceme si ji trochu upravit podle sebe.“ A tak vznikla verze F-35I Adir – má vlastní izraelskou avioniku a částečně i zbraně.

Ale co kdyby výrobce měl tajnou možnost zbraň na dálku vypnout? I když nic takového nebylo oficiálně potvrzeno, tato myšlenka už dlouho straší země, které si kupují zbraně ze zahraničí. Například Indie se kvůli těmto obavám rozhodla investovat do vlastního vývoje, aby si zajistila nezávislost. A Polsko už v roce 2015 přijalo doktrínu kyberbezpečnosti, která varuje před závislostí na cizích technologiích.

Jsou ale i další státy, které toto riziko nehodlají podcenit. Francie si třeba všechno vyvíjí sama, včetně jaderných zbraní. Jižní Korea a Turecko jdou podobnou cestou – nechtějí se spoléhat na nikoho jiného a investují do vlastního zbrojního průmyslu.

Protože kdo má klíč ke zdrojovým kódům, ten rozhoduje o tom, co vaše zbraň může nebo nemůže udělat. A to je v dnešním světě, kde je technologie stejně důležitá jako zbraň samotná, možná důležitější než samotný tank nebo stíhačka.