Ambiciózní plán Izraele na licenční výrobu 400 stíhaček F-16: Proč se to nikdy neuskutečnilo?

Izraelské letectvo se od roku 1968 stalo předním odběratelem vyspělých amerických bojových letounů.

V tomto roce získalo své první těžké stíhačky třetí generace F-4E Phantom poté, co jeho významná vítězství nad sousedními arabskými státy spojenými se Sovětským svazem výrazně zvýšila jeho hodnotu v očích administrativy Richarda Nixona.

Izrael byl proto koncem sedmdesátých let prvním zákazníkem pro stíhačky čtvrté generace F-15 Eagle i F-16 Fighting Falcon a byl druhým zahraničním letectvem, které obdrželo stíhačky čtvrté generace poté, co byly těžší F-14 dodány Íránu na začátku desetiletí.

Zatímco Írán byl jako klient upřednostňován kvůli klíčovému významu svých masivních nákupů zbraní a také kvůli své strategické poloze na hranicích se Sovětským svazem a v Perském zálivu bohatém na ropu, Izrael se kvůli rozsáhlým střetům se sovětskými stíhacími letouny a naprosté neschopnosti reagovat na přelety sovětských letounů MiG-25 stal rovněž prioritou pro příjem nového vybavení.

Krátce po obdržení prvních letounů F-16 byly tyto letouny použity k vyřazení jaderného reaktoru Osirak v Iráku v roce 1981, přičemž svržení íránské vlády v roce 1979, která si letouny F-16 masivně objednala, umožnilo přesměrovat další vyrobené letouny do Izraele.

Zatímco je dobře známo, že izraelské letectvo se rychle stalo největším zahraničním provozovatelem letounů F-16 a získalo více než 250 kusů, méně známé je, že země měla ambice nasadit ještě podstatně větší flotilu a licenčně vyrábět silně modifikované varianty letounů na domácím trhu.

Silně modifikovaná varianta F-16

Po vyhodnocení F-16 v polovině 70. let plánovalo izraelské ministerstvo obrany do roku 1977 zakoupit 50 hotových letounů ze Spojených států a poté usilovat o dohodu o licenční výrobě dalších až 400 kusů na domácím trhu. Tehdejší plány počítaly s flotilou přibližně 590 stíhaček, včetně 450 letounů F-16, 60 letounů F-15 a 80 útočných stíhaček Kfir.

Ministerstvo obrany hodlalo využít licenční výrobní zařízení k vývoji silně modifikované varianty F-16, která by byla zaměřena na operace vzduch-země, což byl pro letectvo prioritní úkol vzhledem ke zkušenostem z Jomkippurské a Šestidenní války. Úprava by údajně připomínala způsob, jakým Izrael silně modifikoval stíhací letoun Mirage III druhé generace na Mirage 5 a poté na jeho domácí nelicencovaný derivát Kfir, které byly mnohem lépe optimalizovány pro úlohy pozemního útoku.

Rozdíly mezi izraelskými a americkými F-16 by byly obzvláště výrazné, když uvážíme, že tato třída stíhaček byla původně navržena bez významných schopností pro boj ve vzduchu a s malými schopnostmi pro jiný než vizuální boj ve vzduchu.

Vývoj specializovaného licencovaného derivátu letounu F-16 by potenciálně odrážel vlastní japonskou výrobu letounu F-16 v podobě zvětšeného a vyspělejšího letounu F-2, který využíval vyspělý průmysl kompozitních materiálů a elektroniky v zemi k výrobě nákladnějšího letounu s vynikajícími letovými výkony a mnohem lepšími senzory a schopnostmi elektronického boje.

Útočný letoun v rámci programu Lavi

Izraeli bylo zejména odepřeno povolení k licenční výrobě F-16 v roce 1977, tedy rok předtím, než se první letouny F-16 dostaly do výzbroje amerického letectva, ačkoli Jižní Korea, Japonsko a Turecko povolení později dostaly. Kromě politických výhrad ve Washingtonu, protože Izrael nebyl formálně spojencem USA, se vývojář F-16, společnost General Dynamics, údajně obával, že Izrael bude stíhačku zpětně upravovat, jako to udělal s francouzským letounem Mirage III, z něhož Kfir vycházel, a nabídne svou vlastní verzi na export.

Bez možnosti vyrábět letouny F-16 Izrael místo toho pokračoval ve vývoji mnohem lehčího domácího útočného letounu v rámci programu Lavi, který byl ještě více zaměřen na mise vzduch-země, používal mnohem menší motor a měl mít nižší provozní náklady. Program Lavi získal v polovině 80. let značnou dynamiku, a přestože nebyl ekvivalentem F-16, očekávalo se, že bude prodáván Spojeným státům jako nástupce pozemního útočného letounu A-10, který byl z hlediska své role jeho nejbližším ekvivalentem.

Program Lavi byl nicméně ukončen v roce 1987, přesně deset let poté, co byly izraelské naděje na výrobu F-16 zmařeny, ačkoli řada jeho avionických systémů byla integrována do upravených amerických letounů F-16 v rámci programu F-16I, který částečně uspokojil izraelské požadavky na zvýšení schopnosti pozemního útoku.

Izraelské letectvo F-16 není na špičkové úrovni

Izraelské letectvo by mělo ve výzbroji flotilu F-16 čítající téměř 250 stíhaček, což je dnes neobvykle přibližně 75 % jeho flotily tvořeno dvoumístnými variantami, zatímco v zahraničí jsou mnohem častější jednomístné letouny. Klíčovým důvodem je skutečnost, že flotila je výrazně zaměřena na operace vzduch-země, pro které je druhé sedadlo pro důstojníka zbraňových systémů považováno za klíčové.

Izraelské letectvo F-16 dnes zdaleka není na špičkové úrovni kvůli nedostatku akvizic novějších variant a kvůli přetrvávajícímu spoléhání se na zastaralou avioniku včetně radarů s mechanicky snímanou soustavou.

Naproti tomu letouny F-16 v mnoha vyspělých zahraničních flotilách, jako jsou USA, Tchaj-wan a Jižní Korea, mají v rámci modernizačních balíčků integrované radary AN/APG-83 s elektronicky snímanou anténní soustavou, což jim spolu s dalšími modernizacemi poskytuje mnohem lepší výkon v oblasti elektronického boje a situačního povědomí a přístup k mnohem širšímu spektru výzbroje.

Vzhledem k tomu, že letouny F-16 jsou od konce roku 2010 vyřazovány ze služby, zůstává nejisté, jak dlouho do roku 2030 bude tato třída pokračovat v provozu, jaké druhy modernizace budou pravděpodobně zvažovány nebo co by mohlo letouny ve službě nahradit vzhledem k nedostupnosti velkých akvizic jejich nástupce F-35, kterých bylo objednáno pouze 75.

Zdroj: Wikipedia, It’s 247, Military Today, redakce