Vladimir Putin při oznámení částečné mobilizace zmínil také různé ničivé zbraně. Může Rusko skutečně odpovědět jaderným útokem na podporu, kterou Ukrajině poskytly ostatní země?
Dokumentem, který stanoví pravidla pro použití jaderných zbraní v Rusku, je Válečná doktrína Ruské federace, schválená prezidentem. Jeho poslední verze pochází z roku 2015, ale již v roce 2010 si Rusko vyhradilo přednostní právo na použití jaderných zbraní.
„Ruská federace si vyhrazuje právo použít jaderné zbraně v reakci na použití jaderných nebo jiných zbraní hromadného ničení proti ní a/nebo jejím spojencům, jakož i v případě agrese proti Ruské federaci konvenčními zbraněmi, kdy je ohrožena samotná existence státu. O použití jaderných zbraní rozhoduje prezident Ruské federace,“ hlásá část doktríny věnovaná jaderným zbraním.
„Červené tlačítko“
Prezidentské rozhodnutí nespočívá ve spontánním stisknutí bájného červeného tlačítka. Kontrola ruských jaderných zbraní se provádí prostřednictvím komunikačního systému zvaného Čeget. Jeho terminály v podobě ikonických černých kufříků jsou k dispozici některým z nejdůležitějších osob ve státě.
Kromě prezidenta k nim patří i ministr obrany a náčelník generálního štábu a spuštění postupu s jadernými zbraněmi vyžaduje pravděpodobně souhlas více než jednoho z držitelů kufříku.
Ani v tomto případě se nejedná o automatické použití jaderných zbraní – rozkaz je předáván prostřednictvím vícečlenného velitelského řetězce, kde jsou v každé fázi přezkoumávány stanovené bezpečnostní postupy.
Podle ruské doktríny je použití jaderných zbraní teoreticky možné nejen v reakci na jaderný útok, ale také v případě ohrožení existence Ruska v důsledku konvenčních akcí. Vzhledem k rozsahu akce a síle zbraně, která připadá v úvahu pro použití v takové situaci, se jedná o taktické jaderné zbraně.
I když se povolení preventivního jaderného útoku může zdát šokující, není to žádná výjimka. Podobné výhrady lze nalézt například ve francouzské doktríně, kde Paříž přiznává právo na deeskalační úder k odvrácení akcí ohrožujících životní zájmy Francie.
Ani samotná myšlenka takového úderu není v Rusku ojedinělá nebo omezená. Neoficiálně (protože oficiálně Izrael vlastnictví jaderných zbraní nepotvrdil) tvoří již několik desetiletí základ izraelské vojenské doktríny jako Samsonova varianta. Předpokládá masivní jaderný úder proti agresorovi, který ohrožuje existenci Státu Izrael, a to i v případě, že by jednal pouze konvenčními prostředky.
Poslední možnost
Během studené války bylo použití taktických jaderných zbraní po mnoho let považováno nikoli za poslední možnost, ale za jeden z nástrojů, které mají vojenští činitelé k dispozici. Proto byly na obou stranách železné opony vyvinuty různé typy malých jaderných hlavic, jejichž velikost umožňovala použití v běžných dělostřeleckých granátech, raketách krátkého doletu, samonabíjecích dělech nebo minách.
Na Západě jsou příkladem tohoto přístupu jaderné houfnice M65 Atomic Annie, bezzákluzové dělo Davy Crockett nebo takzvaný Trettnerův pás. Jednalo se o jaderná minová pole určená k ochraně Německé spolkové republiky před útokem z území Německé demokratické republiky.
To mělo s největší pravděpodobností přijít přes průsmyk Fulda a čestná role téměř sebevražedných pokusů o zneškodnění atomových nástrah připadla mimo jiné polským speciálním jednotkám. Zajímavým příkladem vynalézavosti při vytváření jaderných zátarasů je v tomto případě nápad použít živá kuřata, která by v zimních podmínkách poskytovala teplo potřebné pro rozbušky jaderných min.
Taktické jaderné zbraně
Ruské zásoby taktických jaderných zbraní nejsou veřejné, ale z odtajněných materiálů polské Národní obranné akademie (nyní Akademie vojenského umění) z roku 2014 vyplývá, že Ruská federace disponuje přibližně 2 000 taktickými jadernými hlavicemi.
Asi 700 z nich je přiděleno námořnictvu, kde mohou nést mimo jiné raketová torpéda, hlubinné bomby a rakety různých typů, jako jsou RK-55 Granát, P-270 Moskit, P-120 Malachit, P-700 Granit a nejnovější rakety Kalibr. Podobný počet jaderných hlavic má k dispozici ruské letectvo, kde jsou vedle gravitačních bomb výzbrojí jaderných variant raket Ch-15 a Ch-22. Střely tohoto typu mohou nést letouny Su-24, Su-34, Tu-22M3 a Tu-160.
Jaderné hlavice mají k dispozici také síly protivzdušné obrany (400-500), kde jsou součástí kompletů A-135 a S-300PS/PM. Přibližně 170 jaderných hlavic má zůstat k dispozici pozemním silám, které jimi mohou vyzbrojit rakety Točka a Iskander.
„Vyrovnávač“
Konec studené války přinesl výrazné snížení arzenálu taktických jaderných zbraní. Jeho stažení a likvidace však byly nekoordinované akce, které jednostranně a odděleně vyhlásily Spojené státy a Sovětský svaz a později Rusko.
Taktické odzbrojení nebylo schváleno smlouvami a situaci dále komplikuje skutečnost, že neexistuje jasná definice taktických jaderných zbraní. Lze však předpokládat, že jde o zbraň s relativně malým výkonem a dostřelem, určenou k použití přímo na bojišti nebo v mělkém týlu fronty.
Přitom je třeba poznamenat, že na rozdíl od strategických zbraní, jako jsou mezikontinentální rakety schopné zničit celá města, jsou taktické jaderné zbraně považovány za „vyrovnávače příležitostí“. Je to nástroj k posílení strany se slabšími konvenčními silami.
Během studené války se to týkalo i NATO. V současné době je Rusko samo považováno za slabší stranu. Její manévry a válečné hry ukázaly, že její konvenční síly nejsou schopny odrazit úder NATO, takže v případě konfliktu budou muset být použity taktické jaderné zbraně.
Taktické jaderné zbraně NATO
Zbraně tohoto typu Spojené království zcela vyřadilo a ponechalo si pouze rakety dlouhého doletu Trident II D-5 na ponorkách Vanguard. Francie zvolila jinou cestu a kromě strategických ponorek disponuje i raketami vzduch-vzduch ASMP/ASMP-A vybavenými malými jadernými hlavicemi.
V případě Spojených států zůstává po vyřazení střel MGM-52 Lance, protiletadlových raket MIM-14 Nike Hercules s jaderným pohonem nebo jaderné varianty střely Tomahawk (BGM-109 Tomahawk verze TLAM/N) současným nosičem taktických jaderných hlavic asi 760 bomb B-61. Z toho asi 200 je v Evropě.
Některé z nich byly předány spojencům USA. Patří mezi ně mimo jiné Německo. Země také disponuje taktickými nosiči jaderných zbraní v podobě úderných letounů IDS Panavia Tornado (budou nahrazeny letouny F-35). Jaderné elektrárny se nacházejí také v Belgii, Itálii, Nizozemsku a Turecku.
Tiger Team aneb jak reagovat na útok
O scénáři, v němž se Rusko přesto rozhodne použít jaderné zbraně – ačkoli se může zdát abstraktní – uvažují i Spojené státy. Z tohoto důvodu byl krátce po ruském útoku na Ukrajinu v Bílém domě vytvořen tzv. Tiger Team.
Jedná se o tým odborníků, kteří vytvářejí možné scénáře použití jaderných zbraní Ruskem a vymýšlejí nejlepší způsoby reakce. Klíčovou otázkou je vypracování postupů, které Rusku zabrání používat jaderné zbraně jako největšího strašáka.
Záměrem je provést malý deeskalační jaderný úder v domnění, že strach z výměny jaderných úderů odradí Západ od adekvátní reakce a přiměje ho k ústupkům. Úsilí týmu je překladem nižšího, taktického rozměru doktríny z dob studené války zvané MAD (Mutual Assured Destruction), kdy víra v zaručené vzájemné zničení bránila velmocím rozpoutat jadernou válku.