Padesát let staré lunární seismometry zachytily zmenšování Měsíce
Měsíc se na naší obloze objevuje stále menší a menší. Postupem času se počet úplných zatmění bude snižovat, až jednoho dne, asi za 600 milionů let, lidé vzhlédnou a uvidí poslední úplné zatmění, protože Měsíc už z našeho pohledu Slunce nezakryje.
Je to vlastně proto, že se od nás Měsíc vzdaluje. Ale kromě toho, že se na naší obloze zmenšuje, se náš oblíbený satelit také zmenšuje sám do sebe a způsobuje při tom měsíční zemětřesení.
Při zemětřeseních na Zemi se vlny energie šíří všemi směry. Měřením otřesů pomocí seismometrů z několika míst na povrchu mohou vědci vytvořit mapu zemského nitra. Protože horniny a kapaliny uvnitř Země mají různou hustotu, vlny se jimi pohybují různou rychlostí, což geologům umožňuje zjistit, jakým typem materiálu vlny procházejí. Tomuto postupu se říká seismická tomografie.
Americký program Apollo umístil na Měsíc řadu seismometrů, aby stejným způsobem poznal jeho strukturu. Analýzou dat se vědci dozvěděli o vnitřní struktuře, mimo jiné i to, že Měsíc má vnitřní jádro o průměru asi 500 kilometrů, které je mnohem méně husté než jádro Země.
V roce 2019 tým znovu analyzoval data pomocí algoritmu určeného k přesnější lokalizaci zemětřesení detekovaných seismickými sítěmi. Podařilo se jim lépe lokalizovat epicentra 28 mělkých zemětřesení, k nimž došlo v letech 1969 až 1977, a zjistili, že osm z nich se nacházelo ve vzdálenosti do 30 kilometrů.
„Domníváme se, že je velmi pravděpodobné, že těchto osm zemětřesení vzniklo v důsledku prokluzování zlomů, které vzniklo v době, kdy se měsíční kůra stlačovala vlivem globální kontrakce a slapových sil, což naznačuje, že seismometry Apolla zaznamenaly zmenšující se Měsíc a že Měsíc je stále tektonicky aktivní,“ uvedl v prohlášení NASA Thomas Watters, vedoucí vědecký pracovník Centra pro studium Země a planet v Národním muzeu letectví a kosmonautiky Smithsonian ve Washingtonu.
„Naše analýza přináší první důkaz, že tyto zlomy jsou stále aktivní a pravděpodobně produkují měsíční zemětřesení i dnes, kdy Měsíc pokračuje v postupném ochlazování a smršťování,“ dodal.
Snímky svahů vytvořených sesunutými zlomy, tzv. scarps, dokládají, že tato činnost neprobíhala tak dávno. Zdá se, že k některým z nich došlo relativně nedávno, což poznáme podle toho, že vidíme světlé skvrny nezpevněné měsíční horniny a půdy, které nebyly zmatněny zvětráváním.
Byly také zobrazeny stopy po balvanech, kde se uvolněná hornina vyškrábala na nově vytvořený svah. Pokud by k tomu nedošlo nedávno, stopy by se v relativně rychlém (pro geology) časovém horizontu smazaly.
Zdroj: IFLScience, NASA, redakce