Proč je pro svědky tak obtížné pozitivně identifikovat zločince?

Svědectví očitých svědků mohou být pro orgány činné v trestním řízení klíčová, ale jsou také notoricky nespolehlivá.

Všichni jsme to viděli ve filmech a v televizi. Svědek se dívá zpoza zrcadla, zatímco řada potenciálních pachatelů vchází do místnosti. Otočí se doleva, pak doprava a možná jeden nebo dva z nich udělají krok dopředu, aby si je prohlédli zblízka. Pak přijde otázka za milion dolarů: Je někdo z nich osoba, kterou policie hledá? Ale co se stane, když si prostě nemůžete být jisti?

Ačkoli svědectví očitých svědků mohou být pro orgány činné v trestním řízení klíčovým důkazem, někdy může svědek vybrat špatnou osobu, což může mít katastrofální následky. Vzhledem k vysoké míře rizika je naléhavě nutné, aby se vědci pokusili zjistit, jaké faktory mohou svědkovi ztížit pozitivní a správnou identifikaci.

„Z projektu Innocence Project v USA a dalších případů po celém světě máme jasné informace, že přibližně 70 procent lidí, kteří byli odsouzeni a později se ukázalo, že jsou nevinní, bylo uvězněno alespoň částečně kvůli chybné identifikaci,“ vysvětlil ve svém prohlášení vedoucí studie Thomas Nyman, odborný asistent na Newyorské univerzitě v Šanghaji.

Předchozí výzkumy se hodně zaměřovaly na to, jak může policie co nejlépe provádět záběry, aby svědek měl co největší šanci správně rozpoznat pachatele, ale Nymanova studie šla ještě o něco dál a zkoumala vliv různých proměnných v okamžiku, kdy svědek pozoruje osobu páchající trestný čin.

„Žádný dřívější výzkum nezkoumal kombinovaný účinek zvýšené vzdálenosti, sníženého osvětlení a maskování obličeje na přesnost identifikace očitých svědků pomocí živých maket zločinců,“ řekl Nyman.

Tým během návštěv vědeckého centra Heureka ve Finsku získal 1 325 účastníků, kteří pozorovali falešné zločince z různých vzdáleností a za různých světelných podmínek. „Zločinci“ si také různými způsoby zakrývali obličej, například si nasazovali kapuci nebo sluneční brýle. Po 20 sekundách pozorování byli dobrovolníci požádáni, aby identifikovali svého „zločince“ z osmičlenné sestavy.

V prohlášení se uvádí, že vzhledem k počtu účastníků se jedná o jednu z největších živých studií, která kdy byla provedena. Přestože byla studie koncipována jako hra, aby se jí zúčastnilo co nejširší spektrum lidí, snažil se tým co nejlépe napodobit skutečný scénář pro očitého svědka trestného činu.

„Velká část (designu) souvisela s tím, jak vypadá skutečné prostředí. Co zločinci skutečně dělají?“ řekl Nyman. „Pokud je horší osvětlení, můžete si myslet, že právě teď je optimální čas jít ven a spáchat zločin, protože vás nikdo neuvidí.“

Výsledky ukázaly, že největším faktorem, který měl vliv, byla vzdálenost – bylo mnohem obtížnější provést pozitivní identifikaci, pokud byl „zločinec“ pozorován z nejvzdálenější vzdálenosti 20 metrů. Sluneční brýle také ztěžovaly svědkům identifikaci podezřelého, ale překvapivě ani použití kapuce, která zakrývala obličej, nemělo velký vliv.

Bez maskování obličeje dokázali svědci identifikovat podezřelého pozorovaného ze vzdálenosti 5 metrů s přesností 69 %, na vzdálenost 20 metrů pak s přesností pouhých 17 %. Při nasazení slunečních brýlí za denního světla klesla přesnost na 5 metrů na 32 procent. Při nošení slunečních brýlí za soumraku byla přesnost na 5 metrů zhruba stejná – 33 procent, ale na 20 metrů klesla na pouhých 8 procent.

Přestože se nejedná o přesnou kopii skutečného scénáře zločinu (svědci věděli, že budou později požádáni o identifikaci podezřelého, což se v reálném světě stává jen zřídka), studie přináší několik důležitých otázek, které by měli vědci dále zkoumat.

„Jednou z věcí, kterou bych rád viděl, je systematické zkoumání toho, jak často jsou tyto faktory (např. zvýšená vzdálenost, snížené osvětlení, různé maskování obličeje) přítomny v reálných kriminálních událostech,“ řekl Nyman.

Nyman v prohlášení shrnul výsledky: „Pokud se podaří vyloučit nespolehlivé identifikace, bude to znamenat, že se do vězení dostane méně nevinných lidí. A o tom je celý tento projekt: snaží se chránit lidi.“

Zdroj: PsyPost, IFLScience, redakce