Chengdu J-20: Tajný dokument vrhá nové světlo na záhadný původ nejlepšího čínského stíhače

Stíhací letoun páté generace Chengdu J-20 byl prvním neamerickým letounem své generace na světě, který vstoupil do služby, a v březnu 2017 se připojil k letectvu Čínské lidové osvobozenecké armády (PLA) poté, co před šesti lety uskutečnil svůj první let.

Ačkoli letoun symbolizoval nástup Číny jako vedoucí mocnosti ve vojenském letectví, což odráží velikost její ekonomiky a investice do výzkumu a vývoje, povaha vzniku programu a jeho hlavní cíle zůstaly více zastřené než u jakéhokoli jiného úsilí o vývoj stíhaček stealth.

Jedním ze vzácných zdrojů cenných informací o čínském programu první stíhačky páté generace je tajný dokument z roku 2003 s názvem “Strategická studie vývoje čínského stíhacího letounu”, který popisuje důvody pro vývoj těžkého proudového letounu nové generace, jímž se měl stát J-20, a role, pro které měl být určen.

Zdá se, že dokument byl původně napsán v letech 1996-2003 a jeho autorem je letecký vědec Gu Songfen z Čínské akademie věd a Čínské akademie inženýrství, který předtím působil na několika vysokých pozicích v čínském leteckém průmyslu, včetně funkce viceprezidenta a hlavního konstruktéra v Shenyang Aircraft Design Institute.

Její obsah odráží hlavní vnímané hrozby doby (konkrétně programy páté generace Spojených států) i priority čínského stíhacího letectva, očekávání od výkonů nového stíhacího letounu a role, které měl J-20 plnit.

Ačkoli byl tento dokument napsán dříve, než byly stíhací letouny páté generace zařazeny do služby, přičemž první z nich, F-22 Raptor, byl zařazen do výzbroje amerického letectva teprve koncem prosince 2005, vývoj těchto letounů probíhal již od konce 70. let 20. století a Sovětský svaz i Spojené státy předpokládaly, že je začnou používat kolem roku 2000.

Program F-22 měl značné zpoždění, protože obranný sektor USA se v 90. letech prudce zmenšil, zatímco ambiciózní MiG 1.42 byl zrušen, protože SSSR se rozpadl a ruský obranný sektor, výzkum a vývoj a ekonomika obecně se do roku 1997 zmenšily na zlomek své původní velikosti.

Čínská studie zdůrazňovala výhody, které stíhací letouny páté generace měly oproti svým předchůdcům čtvrté generace díky vynikajícím komunikačním schopnostem, schopnostem stealth, palebné síle a výkonům informačně orientované války, a také zdůrazňovala stále ústřednější roli, kterou letectvo hraje v moderním vedení války, což vážně ovlivnilo čínské vojenské myšlení od války v Zálivu v roce 1991.

Čínské vojenské letectvo bylo po skončení studené války přibližně tři desetiletí pozadu za Spojenými státy a Sovětským svazem, takže téměř tři čtvrtiny čínského letectva se spoléhaly na deriváty již dávno zastaralých stíhaček MiG-19 z poloviny 50. let a teprve v roce 1991 začalo dostávat stíhačky čtvrté generace ze Sovětského svazu v podobě špičkového stíhacího letounu SSSR Su-27 Flanker.

Flanker, který byl všeobecně považován za nejschopnější těžký stíhací letoun své generace, by byl v Číně nasazen ve větším počtu než v kterékoli jiné zemi, čímž by se ve službách PLA vytvořil trend používání těchto velkých stíhaček, který by připravil cestu k vývoji J-20 jako přímého nástupce.

Vývoj stíhacího letounu páté generace byl popsán jako prostředek, který umožní výrazné zlepšení obranných i útočných schopností letectva PLA a poskytne účinný prostředek k dalšímu rozvoji již tak rychle se modernizujícího vojenského leteckého průmyslu země.

Jak se skutečně stalo, očekávalo se, že vývoj takové stíhačky podnítí vývoj pokročilých technologií, které by mohly dále zdokonalit stávající konstrukce čtvrté generace. Za zmínku stojí například kompozitní materiály, radary AESA, datové spoje a střely vzduch-vzduch nové generace PL-15 a PL-10, které byly sice vyvinuty pro J-20, ale byly integrovány do stíhaček J-10C, J-11BG a J-16. Poslední dvě jmenované jsou považovány za deriváty Su-27 Flanker “generace 4+”.

Podobné tendence byly v menší míře pozorovány ve Spojených státech a v Rusku, které pro modernizaci letounů čtvrté generace využilo slibné technologie z nedokončeného MiGu 1.42. Pozoruhodným příkladem byl motor AL-41F-1S stíhacího letounu Su-35, vycházející z motoru AL-31F letounu Su-27, u něhož došlo k 17% zvýšení tahu s využitím technologií vyvinutých pro vlastní pohonnou jednotku MiGu 1.44.

Ve zprávě bylo jasně uvedeno, že program, v jehož rámci měl vzniknout J-20, se zaměřuje na výrobu stíhacího letounu pro vzdušnou nadvládu s důrazem na boj na dlouhé vzdálenosti, podobně jako americký F-22, ale odlišuje se od MiGu 1.42, který měl být vyváženější a univerzálnější.

Stíhací letoun měl být schopen neutralizovat nepřátelské podpůrné letouny, jako jsou letouny včasné výstrahy, operovat v informatizovaných bojových misích a poskytovat údaje o zaměření přátelským prostředkům, provádět elektronické útoky a působit jako pomocný letoun včasné výstrahy s využitím vlastní výkonné senzorové soupravy.

Pro program bylo důležité konkurovat americkému letounu F-22 a pohodlně překonat jeho lehký jednomotorový protějšek, z něhož se později stal letoun F-35. Dokument zejména předpovídal, že by letoun F-35 mohlo od poloviny roku 2010 nasadit letectvo Čínské republiky se sídlem na Tchaj-wanu. To bylo v souladu s velkými investicemi Číny do letounů Flanker, které byly navrženy tak, aby překonaly americký špičkový těžký stíhací letoun F-15, předchůdce F-22, a prokázaly, že jsou toho schopny při mnoha cvičeních.

V devadesátých letech a v roce 2000 byla výroba F-22 zkrácena o 75 % plánované série, přičemž objednávky na ukončení výroby byly vydány necelé čtyři roky po uvedení do služby. Dlouhodobé spekulace o tom, že se problémové letouny dočkají předčasného vyřazení, se potvrdily v roce 2021 a vzhledem k tomu, že stíhačky nebyly nikdy exportovány a jejich modernizace probíhala pomalu, zůstaly v mnoha klíčových výkonnostních aspektech daleko za letouny F-35 a J-20.

Mezi pozoruhodné příklady patří absence přilbových zaměřovačů a velmi omezené schopnosti síťově centrického boje a elektronického boje. J-20 tak zůstal jediným těžkým letounem své generace, který je nasazován v letkách i ve výrobě a jemuž konkuruje početnější, ale mnohem lehčí F-35.

Ačkoli F-35 nebyl navržen pro střety ve vzduchu vysoké intenzity a byl koncipován především jako úderný letoun, pokrok ve vývoji J-20 vedl Spojené státy k urychlení úsilí o vývoj stíhacího letounu šesté generace pro vzdušnou nadřazenost jako nástupce F-22. Očekává se, že Čína i Spojené státy začnou takové stíhačky nasazovat kolem roku 2030.

Strategická studie zejména předpovídala, že čínský letecký průmysl bude mít potíže s vývojem motoru páté generace pro letoun J-20, a předpokládala, že první série budou pohánět pokročilé konstrukce čtvrté generace, což se také stalo. Předpokládala, že letoun začne být plně vyvíjen v letech 2006-2007, letové zkoušky budou zahájeny kolem roku 2013 a do služby bude uveden v roce 2020, přičemž motor páté generace bude uveden do provozu v roce 2021.

Stíhačka vstoupila do služby zhruba o čtyři roky dříve, než se předpokládalo, ačkoli její lepší motor, který se mezitím realizoval jako WS-15, bude uveden do provozu o tři až čtyři roky později. Vzhledem k tomu, že se předpokládalo, že motory nové generace budou mít tah pouze 15 tun, má však být WS-15 podstatně výkonnější, než se původně předpokládalo, a očekává se tah kolem 18 tun.

Předpokládala se 40-50letá životnost, radarový průřez menší než 0,3 metru čtverečního a vysoká vytrvalost umožňující stíhačce pokrýt celé Japonsko pouze s jedním doplněním paliva ve vzduchu, což se předpokládá, že bylo splněno.

Radar AESA s dosahem sledování 200 kilometrů a schopností sledovat 20 cílů byl asi nejpozoruhodnější specifikací vzhledem k tomu, jak málo ohromující byla, přičemž i lehké radary AESA na menších stíhačkách, jako jsou J-10C a F-16 Block 70, mají dosah sledování mnohem vyšší, zatímco u J-20 se předpokládá přibližně dvojnásobný.

Nakonec se zdá, že program J-20, na rozdíl od F-22 nebo MiGu 1.42, byl velmi úspěšný a nejenže splnil, ale i překonal cíle stanovené pro jeho výkony a harmonogram vstupu do služby. Díky tomu, že stíhací letoun nemá ve vážném měřítku vyráběnou konkurenci z jeho hmotnostní kategorie, má jedinečné postavení, přičemž obrovské investice se od roku 2017 projevily ve velmi výrazném zlepšení výkonů.

Letoun se v březnu 2022 dočkal prvního střetnutí se zahraničním stíhačem páté generace, když se nad Východočínským mořem setkal s americkými F-35. Vedení amerického letectva se o jeho výkonech vyjádřilo velmi příznivě, přičemž není sporu o tom, že stíhač je ve svých nejnovějších variantách zdaleka nejschopnější mimo území Spojených států.

Vzhledem k tomu, že se nadále vyvíjejí nové funkce a varianty stíhacího letounu, včetně dvoumístné varianty představené v říjnu 2021, očekává se, že letoun bude lépe plnit i jiné role než vzdušnou převahu, včetně velení a řízení ve vzduchu a elektronického boje, pro které bude důstojník na druhém sedadle klíčový.

Na rozdíl od letounu F-22 se u J-20 očekává výroba několika stovek kusů, přičemž v polovině roku 2024 by jejich počet měl přesáhnout 300 kusů a v roce 2025 by produkce měla překročit 100 letounů ročně.

V současné době se odhaduje, že letectvo Čínské lidové osvobozenecké armády pořizuje tento stíhací letoun ve více než dvojnásobném měřítku, než v jakém pořizuje jakoukoli jinou třídu stíhacích letounů jakákoli jiná služba na světě.

Zdroj: Wikipedia, Military Watch, redakce