Od 90. let 20. století se ruské letectvo spoléhá na těžké stíhací letouny pro všechny hlavní role, přičemž všechny lehké třídy, jako MiG-21BiS a MiG-23MLD, byly vyřazeny krátce po rozpadu Sovětského svazu, napsali na webu Military Watch Magazine.
Mimo těžkou hmotnostní řadu zůstaly ve službě pouze stíhací letouny MiG-29 čtvrté generace střední hmotnosti, ale i u nich byly investice do modernizace zanedbávány a jejich počty se velmi prudce snížily. Páteř ruského letectva vybaveného pro boj ve vzduchu tvoří místo toho těžké stíhačky MiG-31 Foxhound a deriváty těžkého stíhacího letounu Su-27.
MiG-31 byl v sovětském letectvu ve službě od roku 1981 a byl průkopníkem mnoha pokročilých technologií – jeho použití radaru s fázovanou soustavou bylo unikátní po více než 20 let až do zavedení francouzských Rafale, japonských F-2 a amerických F-22 v letech 2001 a 2005.
Foxhound je všeobecně považován za nejschopnější letoun, který byl v éře studené války nasazen jakýmkoli letectvem, pokud jde o jeho schopnosti ve vzduchu, a je dnes nejtěžším a nejrychlejším operačním stíhacím nebo záchytným letounem na světě. Ačkoli jejich výroba skončila v roce 1994, od roku 2010 prošly letouny rozsáhlou modernizací, díky níž se jejich flotila čítající více než 100 kusů dostala na úroveň MiG-31BM/BSM, což přineslo revoluci v jejich výzbroji, avionice a zejména v radarech, které mají mezi ostatními třídami stíhacích/stíhacích letounů jen málo konkurentů, zejména díky své velikosti.
Více než 20 jich bylo také od roku 2017 zařazeno do služby jako úderné varianty MiG-31K a MiG-31I, přičemž neznámý počet jich byl rovněž vyčleněn pro boj proti družicím s neznámým označením.
Su-27 byl zařazen do služby v roce 1985 a na rozdíl od nákladnějšího MiGu-31 byl po rozpadu Sovětského svazu hojně prodáván na export, což vedlo ke značným investicím do modernizace konstrukce. Mezi nejmodernější deriváty letounu Flanker vyvinuté pro ruské letectvo patří Su-30M2, Su-30SM/SM2, Su-34 a Su-35S, z nichž poslední je zdaleka nejnákladnější a nejvíce specializovaný na úkoly vzdušné převahy.
Su-35 vychází ze sovětského programu Su-27M, je prvním stíhacím letounem „generace 4++“ na světě a v ruském letectvu se začal používat od roku 2014. Letoun byl navržen jako protiváha stíhaček páté generace amerického letectva, jako jsou F-22 a F-35, a při vstupu do služby byl všeobecně považován za nejschopnější operační sériový stíhací letoun na světě.
Mezi nejvýznamnější přednosti Su-35 oproti původnímu Su-27 patří nová, mnohem výkonnější sada senzorů soustředěná kolem radaru Irbis-E, výrazně výkonnější motor AL-41, drak využívající ve větší míře lehčí a odolnější kompozitní materiály, prodloužený dolet a nové systémy elektronického boje a avionika. Letoun rovněž využívá trojí radar, přičemž dva radary AESA s pásmem X jsou zabudovány v kořenech křídel a poskytují jedinečné možnosti pro elektronický boj a sledování letounů typu stealth. Jeho provozní náklady a nároky na údržbu jsou výrazně nižší než u Su-27.
Až do nástupu stíhacího letounu nové generace Su-57 do služby v prosinci 2020, kterých je nyní v ruském letectvu pouze šest, byly Su-35 a MiG-31BM/BSM hlavními uchazeči o titul nejschopnějšího ruského stíhacího letounu/interceptoru v boji ve vzduchu. Hlavní výhodou řady Flanker je její nepřetržitá výroba, což znamená, že drak a motory byly od dob studené války výrazně zdokonaleny, zatímco vylepšení letounů Foxhound se omezilo na integraci nové avioniky a zbraní do starých letounů.
Plánem na vylepšenou variantu MiGu-31, která by poskytovala zhruba obdobná vylepšení konstrukce, jaká poskytl Su-35 oproti Su-27, byl MiG-31M. Motory letounu by dodnes zůstaly nejvýkonnějšími, jaké kdy byly do stíhacího/střeleckého letounu integrovány, ale zatímco jeho vynikající vytrvalost a letové výkony byly ztraceny, když byl program v roce 1994 zrušen, jeho vylepšení v oblasti avioniky a výzbroje byla od roku 2010 integrována do letounu MiG-31BM/BSM.
Srovnáme-li MiG-31 a Su-35, jejich role ve vzdušném boji se výrazně liší, přičemž Foxhound byl navržen spíše jako specializovaný záchytný letoun než stíhací letoun, a proto je výrazně rychlejší, schopen používat své zbraně v mnohem větších výškách a zachovává si bezkonkurenční schopnosti střel dlouhého doletu. Su-35 má mezitím mnohem rychlejší stoupavost, vynikající poměr tahu a hmotnosti a vytrvalost síly g, která poskytuje drtivou výhodu na krátkou vzdálenost. Požadavky na údržbu a provozní náklady jsou také výrazně nižší.
MiG-31 je pravděpodobně vhodnější pro boj na velké vzdálenosti a jako hlavní výzbroj používá rakety vzduch-vzduch R-37M, které patří k nejúčinnějším na světě. Střely mají dolet 400 km, nesou mohutné 60kg hlavice a pohybují se bezkonkurenční rychlostí Mach 6, takže je obtížné se jim vyhnout a doplňují velikost a výkon senzorové soupravy MiGu. Díky těmto schopnostem dlouhého doletu jsou MiG-31 vynikajícím doplňkem ruské pozemní protivzdušné obrany při ochraně rozsáhlého vzdušného prostoru země. MiG-31 je také velmi vhodný k zachycování řízených střel díky jedinečně vysokému situačnímu přehledu, který poskytuje jeho rozměrný radar Zaslon-M, což je schopnost, kterou má jen málo letadel.
Radar Irbis-E letounu Su-35 byl vyvinut později než radar Zaslon-M letounu Foxhound, ale vzhledem k jeho mnohem menším rozměrům není tak výkonný. Jeho hybridní mechanické a elektronické snímání mu však umožňuje detekovat cíle v mnohem širším oblouku, zatímco použití radarů AESA v pásmu L v křídlech mu poskytuje výhodu pro elektronický boj a detekci skrytých cílů.
Su-35 používá především střely R-27ER a R-77-1, které mají dolet 130 km, resp. 110 km, ačkoli v poslední době byla jeho nevýhoda v doletu částečně odstraněna integrací střel R-37M. Tyto střely však zatím nebyly do Su-35 široce integrovány, zatímco pro MiG-31 představují primární výzbroj, přičemž letové výkony menšího Flankeru se výrazně zhoršují, pokud nese dokonce čtyři střely. MiG-31 jich naproti tomu může nést šest, spolu se šesti R-77 a dalšími obrannými střelami krátkého doletu, přičemž jeho nosnost je velmi výrazně vyšší. Su-35 údajně nemohou střílet střely R-37 ve velkých výškách srovnatelných s MiG-31, což znamená, že mají menší kinetickou energii.
Významnou výhodou MiGu-31 oproti Su-35 a dalším variantám Flankeru je, že jeho schopnosti nebyly západními protivníky Ruska tak podrobně zkoumány. Zatímco Su-27 byl zpočátku pro export nedostupný, pád SSSR vedl k prodeji tohoto stíhacího letounu a jeho modernějších variant po celém světě, včetně států přidružených k USA a samotné armády Spojených států, která získala dva letouny z Běloruska a důkladně je studovala. Cvičení s indickými a malajskými Su-30 a operace v těsné blízkosti Su-30 a Su-35 v Sýrii poskytly další informace. Naproti tomu schopnosti MiGu-31 nejsou dobře známy, protože letoun nebyl nikdy vyvezen, a i když americké zpravodajské služby získaly špionáží některé specifikace raných variant, SSSR rychle reagoval úpravou svého letectva na standard MiG-31B, přičemž následné rozsáhlejší úpravy způsobily, že schopnosti Foxhoundu byly ještě méně známé.
Nakonec je MiG-31 univerzálnějším letounem, zejména proto, že jeho varianty byly vybaveny balistickými raketami a protisatelitními zbraněmi, které Su-35 nemohou konkurovat. Ve vzdušném boji jsou si obě konstrukce blíže, přičemž Su-35 je schopen představovat hrozbu na všechny vzdálenosti, zatímco Foxhound představuje pravděpodobně mnohem větší hrozbu na dlouhé vzdálenosti s velkou převahou v palebné síle, dosahu a situačním povědomí.
MiG-31 se tak nejlépe hodí pro rozsáhlé oblasti, jako je Arktida nebo Tichomoří. Důraz letounu na boj na dlouhé vzdálenosti a z toho plynoucí malá manévrovatelnost spolu s velmi pevným titanovým drakem rovněž omezily opotřebení, které operace způsobují, a umožnily tak letounu zůstat ve službě bez problémů s únavou kovu nebo výrazného zvýšení potřeby údržby v průběhu času – na rozdíl od Flankeru, pro který je schopnost provádět náročné a extrémní manévry klíčová pro jeho výkony.
Hlavním nedostatkem Su-35 jsou omezené schopnosti jeho raket vzduch-vzduch, ačkoli se stíhačka může v této oblasti zlepšit, až bude integrovat rakety R-77M, které vstoupily do služby v jednotkách Su-57 kolem roku 2020. Do té doby však mohou být hlavní výhodou Su-35 mnohem nižší provozní náklady a nároky na údržbu ve srovnání se starším a mnohem těžším Foxhoundem, což z něj činí atraktivní letoun pro ruské letectvo i pro export.
Zdroj: militarywatchmagazine.com