Jak je možné předělat střely S-200 na pozemní útočnou zbraň dlouhého doletu?

Teoreticky vše vypadá dobře – existuje střela pro systém S-200, která dokáže zničit vzdušný cíl na vzdálenost 250 km a vypadá to, že ji lze předělat na balistickou střelu, ale v cestě stojí některé důležité nuance.

Po raketovém útoku na Krymský most 9. července začali ruští vojenští blogeři naznačovat, že zbraní použitou k útoku byla raketa země-vzduch 5V28, kterou používají systémy protivzdušné obrany S-200. Dokonce i oficiální zpráva pro náčelníka ruského generálního štábu Gerasimova zveřejněná dnes tvrdí, že Ukrajina provedla několik útoků s použitím těchto raket.

Na první pohled vypadá rozumně, že by systém protivzdušné obrany dlouhého dosahu mohl prostě vypálit střelu po balistické trajektorii, která by mířila na ruské vojenské objekty v týlu. Zejména proto, že verze tohoto systému S-200M Vega-M má deklarovaný dolet 240 km proti vzdušným cílům; zatímco S-200D Dubna, která byla vyvinuta, ale nikdy nebyla předána armádě, by mohla dosáhnout ještě dále, až 300 km.

Koneckonců to tak funguje i u systémů S-300 a S-400, tak proč to nezkusit i u S-200? Tato myšlenka je však dobrá pouze teoreticky, v praxi je třeba zvážit následující problémy.

Za prvé, navádění střely 5V28 systému S-200 je poloautomatické, tj. vzdušný cíl je třeba určit radarem ze země, tuto úlohu plnil rozměrný 5N62. Aby byl schopen zaměřit objekt vzdálený 200 km, měl anténu o celkové ploše přibližně 25 metrů čtverečních. Proto jeho jediným účelem a schopností bylo vyhledávat a zaměřovat strategické bombardéry letící ve velkých výškách.

Útok na pozemní cíl je proto možný pouze v dosahu radarové viditelnosti – přibližně 40 km od stanice. Pro S-200, který je stacionárním systémem protivzdušné obrany, je to fakticky nemožné. Kromě toho byla v roce 1982 provedena řada testů na zkušební střelnici Sary Šagan, nakonec se střely vypálené tímto způsobem ukázaly jako neúčinné, protože radarová signatura cíle proti zemi byla pro naváděcí systém střely příliš nenápadná.

Na okraj je třeba poznamenat, že střely země-vzduch odpalované systémy S-300/S-400 používají jiný typ navádění střel (tzv. command guidance), který umožňuje odpálení a řízení střely po balistické trajektorii. To znamená, že k tomu, aby se stejná schopnost přidala raketě 5V28 z S-200, je třeba radikálního dovybavení.

Druhým problémem je raketový pohon 5V28, který je poměrně složitý a je založen na kapalném palivu. Motor 5D12 instalovaný na této raketě spotřebovává červené kouřové kyseliny Tonka a AK27. Obě složky jsou toxické a vyžadují řádný systém skladování a doplňování paliva. Pro pochopení byly veškeré operace s palivy prováděny personálem v NBC oblecích.

Také kvůli velkým rozměrům a dalším konstrukčním vlastnostem vznikl systém S-200 v 60. letech pouze ve stacionární verzi. Místo nasazení vyžaduje složitou techniku s konstrukcemi, které umožňují přemísťování odpalovacích zařízení pomocí kolejového systému.

Za třetí, navzdory svým rozměrům (délka 10,8 metru a hmotnost 7,1 tuny) má poměrně malou bojovou hlavici o hmotnosti 220 kg, z čehož pouze 90 kg tvoří výbušnina, zbytek připadá na předem připravené tříštivé části – koneckonců jde o protiletadlovou střelu.

Když se to vezme kolem a kolem, pokud chce někdo předělat raketu S-200 na balistickou útočnou střelu, musí: vyměnit naváděcí systém, vybavit ji novou bojovou hlavicí a vyvinout mobilní odpalovací zařízení. I pak zůstává nevyřešený problém s motorem, protože by možná bylo možné zachovat směs „Samin“ plus „Mélange“, ale vyvstává otázka, jak tuto raketu pohánět palivem, zejména v terénu.

Zdroj: Defense Express, Wikipedia, redakce