Koncem 19. století se všude začaly objevovat strašidelné příběhy o zabijáckých rostlinách. Strašlivé stromy s chapadly chňapaly a polykaly neopatrné pocestné v dalekých zemích.
Šílení profesoři pěstovali rosnatky a džbánovité rostliny na syrových steacích, dokud se jejich dravé výtvory neobrátily a nesežraly i je.
Mladý Arthur Conan Doyle se držel blíže vědě v příběhu, v němž vystupuje všemi oblíbený masožravec, mucholapka podivná. Čerpal ze zbrusu nových botanických objevů a přesně popsal pasti s dvěma laloky, způsob, jakým chytají hmyz, i to, jak důkladně tráví svou kořist.
Ale i jeho mucholapky byly neuvěřitelně velké. Dost velké na to, aby dokázaly uvěznit a pohltit člověka. Masožravé, lidožravé rostliny měly svou chvíli a za to můžete poděkovat Charlesi Darwinovi.
Až do Darwinovy doby většina lidí odmítala věřit, že rostliny jedí živočichy. Bylo to proti přirozenému řádu věcí. Darwin strávil 16 let prováděním pečlivých pokusů, které prokázaly opak. Ukázal, že listy některých rostlin se proměnily v důmyslné struktury, které nejenže zachycují hmyz a další drobné tvory, ale také je tráví a vstřebávají živiny uvolněné z jejich těl.
V roce 1875 Darwin vydal publikaci Hmyzožravé rostliny, v níž podrobně popsal vše, co objevil. V roce 1880 vydal další knihu bořící mýty, The Power of Movement in Plants. Zjištění, že rostliny se mohou pohybovat i zabíjet, inspirovalo nejen nesmírně populární žánr hororových příběhů, ale také generace biologů toužících porozumět rostlinám s tak nepravděpodobnými zvyky.
Dnes zažívají masožravé rostliny další velkou chvíli, protože vědci začínají získávat odpovědi na jednu z velkých nevyřešených hádanek botaniky. Jak se z obvykle mírných kvetoucích rostlin stali masožraví vrazi?
Od Darwinových objevů zkoumali vědci všechny aspekty těchto rostlin, které topí kořist v džbánech naplněných tekutinou, znehybňují ji lepkavými listy nebo ji vězní v pastech.
Nedávno pokroky v molekulární vědě pomohly vědcům pochopit klíčové mechanismy, které jsou základem masožravého životního stylu. Velká otázka však zůstala. Jak evoluce vybavila tyto rostliny prostředky k pojídání masa?
Fosilie nám neposkytly téměř žádné vodítko. Je jich velmi málo a fosilie nemohou ukázat molekulární detaily, které by mohly napovědět vysvětlení.
Neexistují žádné důkazy o tom, že by masožravé rostliny získaly své zvířecí návyky převzetím genů od svých zvířecích obětí, ačkoli geny někdy přecházejí z jednoho druhu organismu na druhý. Místo toho řada nedávných zjištění poukazuje na kooptaci a změnu využití existujících genů, které mají odvěké funkce všudypřítomné mezi kvetoucími rostlinami.
„Evoluce je záludná a flexibilní. Využívá již existující nástroje,“ říká Victor Albert, biolog zabývající se genomem rostlin na univerzitě v Buffalu. „V evoluci je jednodušší něco znovu použít než vytvořit něco nového.“
Přihlaste se, komentujte články a ukládejte si ty nejzajímavější k pozdějšímu přečtení.
Přihlásit se přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.