Wendigovská psychóza mění lidi v kanibaly „posedlé“ masožravými monstry

Nekontrolovatelná touha po konzumaci lidského masa je obvykle považována za známku šílenství, ale autoři nové studie naznačují, že kanibalistické choutky mohou být ve skutečnosti vyvolány více faktory než pouhým pomatením smyslů.

Na příkladu wendigovské psychózy u některých indiánských komunit vědci odhalují, jak se kulturní podmíněnost, výchova a další vlivy mohou někdy projevit jako hlad po lidech.

„Wendigovská psychóza je fascinující a záhadný kulturní syndrom, který má kořeny v mytologii algonkinských kmenů, zejména v severních oblastech Severní Ameriky,“ píší autoři. „Tento fenomén se vyznačuje přesvědčením a bludem, že se jedinci mění ve wendigy, zlovolné duchy hnané nenasytnou touhou po lidském mase.“

Vědci dále vysvětlují, že Wendigo má podobu vysoké, vyhublé postavy vyzařující zápach rozkládajícího se masa, ohnivých očí a srdce z ledu. Jedinci, kteří zažívají psychózu Wendigo, začnou věřit, že jsou posedlí Wendigem, což vede ke zvýšené paranoie a násilným halucinacím potenciálních obětí.

„V dalším průběhu se u postižených může vyvinout znepokojující změna vnímání, kdy ostatní, dokonce i blízké členy rodiny, považují za potenciální kořist,“ vysvětlují autoři. „Jakmile je lidské maso zkonzumováno, přeměna na Wendiga je považována za dokončenou a nezvratnou.“

Ačkoli jsou případy této poruchy vzácné, historické záznamy staré 300 let dokládají existenci tohoto kanibalského stavu, včetně jednoho nemocného, který během hladomoru v roce 1786 zabil a snědl své příbuzné. Ačkoli se však takové bludy mohou zdát jako čiré šílenství, podle vědců by wendigovská psychóza mohla představovat kulturně relevantní psychologický obranný mechanismus vycházející z algonkinské mytologie.

Těmto kmenům, které pocházejí z Kanady, nebyly cizí kruté zimy provázené hladomorem a hladem. V extrémních situacích mohlo být nutné uchýlit se ke kanibalismu a existence mýtu o Wendigovi proto mohla být nástrojem vyprávění, jak se od svých nevýslovných činů distancovat.

„Kanibalismus a nepřímo i psychóza Wendigo se mohou stát nepřiměřenou a individualistickou strategií přežití v dobách extrémního nedostatku, kdy víra v proměnu ve Wendiga slouží jako východisko pro vyjádření vnitřního stresu,“ píší autoři.

Při analýze psychologické funkce mýtu vysvětlují, že nenasytný apetit Wendiga odráží zoufalství, které se objevuje uprostřed nedostatku, zatímco jeho proměna z člověka v obludnou bytost znamená riziko ztráty lidskosti v zoufalých situacích.

Vzhledem k tomu není překvapivé, že psychóza a kanibalismus wendigů byly historicky rozšířenější v obdobích extrémního hladomoru. Naštěstí stabilnější zásobování potravinami a lepší psychiatrická léčba v moderní době Wendiga téměř eliminovaly.

Zdroj: Britannica, Wikipedia, redakce