Namísto různých improvizovaných zbraní potřebuje Ukrajina západní stíhačky, například F-16, aby mohla bojovat proti případným vzdušným hrozbám ze strany nepřítele.
Pokud jde o hrozbu ruských bezpilotních letounů kamikadze Shahed-131/136, objevují se různé návrhy, z nichž jedním je použití cvičných a bojových letounů L-39 Albatros. Jak uvádí server Defense Express, tyto letouny, a to i v základní verzi L-39C, mohou být vybaveny dvěma bloky neřízených raket C-5, a mohou tak být použity ke střelbě na bezpilotní letouny.
Znalci možná dokonce připomenou, že přední kokpit letounu L-39C je vybaven leteckým zaměřovačem ASP-ZNMU-39 určeným k simulaci střelby na vzdušné cíle (nebo k použití při útocích na pozemní cíle). A zdá se, že je to tady dokonalý „létající Shahed-zabiják“ pro letecké bitvy ve stylu korejské války. Jsou tu však jisté nuance.
Letoun L-39C Albatros není konstrukčně uzpůsoben pro útoky na malé a nízkorychlostní vzdušné cíle. Zejména existují pochybnosti, že stejný letoun ASP-ZNMU-39 pravděpodobně nezajistí potřebnou přesnost pro zasažení letounu Shahed-131/136 jednou nebo více neřízenými střelami S-5. Je také známo, že íránské bezpilotní letouny kamikadze mohou během letu měnit směr. A to vyvolává otázku, zda má letoun L-39C potřebnou manévrovací schopnost k lovu takového vzdušného cíle.
A konečně, hovořili jsme zde o „teoretických“ aspektech. Existuje však i praktický, který je následující – i s ohledem na bohaté bojové zkušenosti L-39 existuje doslova „jeden a půl případu“, kdy byl takový letoun použit k útoku na vzdušné cíle, a ve všech případech selhal. Proč právě „jeden a půl případu“ – vysvětlíme níže.
L-39C v íránsko-irácké válce
Afghánské letectvo jako první použilo letoun L-39C v boji v roce 1979, kdy zasahoval pozemní cíle pomocí pum a neřízených raket.
Irák měl 22 cvičných letounů L-39C a 59 letounů L-39ZO (mají 4 podvěsy a mohou být použity jako lehké útočné letouny) a používal je během íránsko-irácké války v letech 1980-1988 k zasahování pozemních cílů neřízenými raketami, k průzkumu a úpravě dělostřelecké palby a dokonce i k použití chemických zbraní. Nebyly zaznamenány žádné letecké střety s iráckými letouny L-39, ačkoli hovoříme o válce, v níž došlo například k zoufalým epizodám, jako byl souboj Mi-24 a F-4 Phantom.
Libye během války v Čadu aktivně používala své letouny L-39ZO, ale pouze k útokům na pozemní cíle. Sandinisté v Nikaragui používali své L-39ZO k originálnějším úkolům – k úspěšnému lovu nepřátelských člunů a malých plavidel. Ázerbájdžán byl první zemí v postsovětském prostoru, která použila letouny L-39 v boji, a to během války proti Arménii v letech 1990-1994, a tehdy rovněž působily výhradně na pozemní cíle.
A nyní se dostáváme k důvodu, proč existuje pouze „jeden a půl případu“ působení letounů L-39 proti vzdušným cílům, a všechny byly neúspěšné.
Jeden a půl případu
Za prvé, ruskojazyčné zdroje tvrdí, že v roce 1994 se jeden letoun L-39 ičkerského letectva pokusil zaútočit na Mi-24 proruské „protidudajevské“ opozice, a toto tvrzení by mělo být doslova „rozděleno na dvě části“.
Na jedné straně nelze vyloučit takový akt zoufalství ze strany obránců Ičkerie, kteří disponovali pouze 111 letouny L-39, z nichž jen několik bylo provozuschopných. Na druhé straně Rusové, aby ospravedlnili svou invazi do Čečenska v roce 1994, aktivně šířili mýtus, že Džochar Dudajev měl údajně padesát „žoldnéřských pilotů“, kteří byli tak dobře vycvičeni, že uměli létat i na letounech L-39. V tomto případě se však jednalo o „žoldnéřské piloty“.
Druhým případem je, že v březnu 2020 režim Bašára Asada vypustil několik svých letounů L-39ZA (vyznačujících se přítomností kanonu GSh-23) k útoku na turecké bezpilotní letouny. Tento pokus byl rovněž neúspěšný, neboť jeden Albatros sestřelil turecký F-16 raketou AIM-120C a ostatní syrské letouny se rozhodly z boje stáhnout.
Zdroj: defence-ua.com, redakce
