Jediný vědec, který se prošel po Měsíci, zjistil, že je na něj alergický. Astronaut Apolla 17 Harrison H. Schmitt to zjistil po návratu do přistávacího modulu ještě na povrchu Měsíce.
Schmitt se prošel po Měsíci v prosinci 1972, což byla poslední mise s posádkou na Měsíc před ukončením programu Apollo. Během pobytu na povrchu trávil geolog čas sběrem vzorků hornin v okolí údolí Taurus-Littrow, poblíž Moře klidu. Když si v bezpečí přistávacího modulu svlékal skafandr, přišel do kontaktu s měsíčním prachem, který byl rozptýlen po kabině.
„Když jsem poprvé ucítil prach, měl jsem alergickou reakci, otekla mi vnitřní strana nosu, bylo to slyšet v mém hlase,“ řekl Schmitt na vesmírném festivalu Starmus 2019. „Ale postupně mě to přešlo a při čtvrtém vdechnutí měsíčního prachu už jsem to nevnímal.“
Nebyl jedinou osobou, která utrpěla alergickou reakci na měsíční horninu, a na konferenci řekl, že letový chirurg musel přerušit práci při vyndávání skafandrů z velitelského modulu kvůli síle reakce, kterou měl. Schmitt uvedl, že tento problém má důsledky pro budoucí mise.
„U některých jedinců musíme zjistit, zda budou mít reakci, pokud budou chronicky vystaveni měsíčnímu prachu,“ řekl. „Nyní navrhuji, aby nikdy nebyli vystaveni měsíčnímu prachu, a od doby, kdy jsem letěl, existuje mnoho technických řešení, jak udržet prach mimo kabinu, aby se nedostal do skafandru. Bude to především inženýrský problém.“
Podle Evropské kosmické agentury (ESA) trpěli všichni ostatní astronauti do určité míry „lunární sennou rýmou“. Obvykle se jednalo o mírné kýchání a ucpaný nos, které rychle odeznívaly, i když někdy to mohlo trvat i několik dní.
V současné době probíhají snahy o řešení tohoto problému, který je možná ještě zhoršen nepravděpodobným jevem – statickou elektřinou. Na Zemi se částice vyhlazují erozí způsobenou větrem a vodou, zatímco na Měsíci (bez těchto podmínek, které by je erodovaly) zůstává prach ostrý a špičatý.
Protože Měsíc nemá naši atmosféru, která by ho chránila před zářením, půda se staticky nabíjí, což někdy tyto špičaté částice vysílá do vzduchu a zvyšuje pravděpodobnost, že pokryjí zařízení a dostanou se lidem do plic. Velikost částic měsíčního prachu je obzvláště znepokojující a je jedním z problémů, které bude třeba řešit, až budeme na Měsíc posílat další astronauty.
„Částice padesátkrát menší než lidský vlas se mohou v plicích držet celé měsíce,“ uvedl v prohlášení ESA Kim Prisk, plicní fyziolog, který se podílí na kosmických letech lidí. „Čím déle zde částice zůstává, tím větší je pravděpodobnost toxických účinků.“
Zdroj: ESA, The Telegraph, redakce
Přihlaste se, komentujte články a ukládejte si ty nejzajímavější k pozdějšímu přečtení.
Přihlásit se přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.