Americké stíhačce F-16 je 50 let: Jak se Falcon změnil z outsidera ve špičku letectva?

Letoun F-16 Fighting Falcon 20. ledna 2024 oslavil 50 let od svého prvního letu v roce 1974, čímž se stal druhou nejstarší třídou stíhacích letounů, které se dnes stále vyrábějí, vedle letounu F-15 Eagle.

F-15 poprvé vzlétl v roce 1972 a byl prvním stíhacím letounem čtvrté generace vyvinutým pro západní letectvo, přičemž jeho extrémní provozní náklady, které jej činily cenově nedostupným pro široké nasazení, si vyžádaly vývoj levnějšího stíhacího letounu nižší třídy, který by tvořil páteř amerických a spojeneckých flotil.

Výsledkem byl jednomotorový stíhací letoun, který používal stejný motor F110 jako letoun F-15 kvůli společné údržbě, ale spíše v jednom než ve dvoumotorovém uspořádání, což znamenalo, že měl jen poloviční tah a mnohem nižší poměr tahu a hmotnosti.

Výškový strop, radar a rychlost F-16 byly podstatně méně působivé než u jeho tehdejšího hlavního konkurenta, sovětského stíhacího letounu třetí generace MiG-23ML/MLD, přičemž byl považován za naprosto neschopný střetnout se se špičkovým bojovým letounem třetí generace SSSR MiG-25 Foxbat – což byla výzva i pro F-15 vyšší třídy.

Známým příkladem toho byla neschopnost pákistánského letectva F-16 zastavit lety MiG-25 indického letectva hluboko v jeho vzdušném prostoru po většinu 80. let. Vstup prvních sovětských stíhaček čtvrté generace MiG-29 a těžkých Su-27 do služby v letech 1982 a 1984 dále snížil postavení F-16.

Výkony letounů F-16 se zpočátku nezdály být nijak pozoruhodné, zejména proto, že první varianty postrádaly buď schopnost přesného úderu na pozemní cíle, nebo střely vzduch-vzduch mimo vizuální dosah, což značně omezovalo rozsah misí, pro které mohly být nasazeny. Přesto se stíhací letoun stal nejrozšířenějším letounem své generace a zaznamenal velký úspěch na mezinárodních trzích, k čemuž přispělo více faktorů.

Hlavním faktorem bylo, že F-16 si zachoval zdaleka nejnižší výrobní a provozní náklady ze všech stíhacích letounů čtvrté generace v západním světě, zatímco jeho výroba ve velmi velkém měřítku pro americké letectvo poskytla programu klíčové úspory z rozsahu, které mu umožnily lépe soutěžit o zakázky na mezinárodní úrovni.

K tomu přispěl i politický a ekonomický vliv Spojených států, které se snažily získat ochranu nebo lepší ekonomické vztahy s Washingtonem, zatímco jiné státy, jako například Egypt, Pákistán a Indonésie, získaly letouny F-16 jako hlavní příjemci americké pomoci.

Vzhledem k tomu, že sovětský stíhací průmysl překonával americký v každé předchozí generaci, byla skutečnost, že SSSR nevyráběl ve čtvrté generaci lehký stíhací letoun, dalším významným faktorem ve prospěch F-16 z kvantitativního hlediska – stejně jako skutečnost, že se SSSR v roce 1991 rozpadl, čímž fakticky skončila výroba letounů MiG-29, které se dříve vyráběly v počtu více než 100 kusů ročně.

Hlavním počátečním lákadlem F-16 byly nízké provozní náklady a působivý dolet na letoun své velikosti, zatímco pro boj na dohled byla jeho manévrovatelnost při nízké rychlosti na západní stíhačku působivá – i když stále mnohem horší než u MiGu-29 nebo Su-27.

Klíčem k dlouhé životnosti stíhacího letounu ve výrobě však byly značné investice do zvýšení jeho schopností. K významným milníkům patřila integrace střel AIM-7 Sparrow kolem roku 1988, která stíhačce poskytla první schopnost letu vzduch-vzduch za hranicí vizuálního dosahu, následovaná integrací střel vzduch-vzduch AIM-120 od roku 1992, které poskytovaly aktivní, nikoli poloaktivní radarové navádění, mnohem lepší než AIM-7.

V polovině roku 2000 pak byly do F-16 integrovány střely vzduch-vzduch AIM-9X s vizuálním dosahem, které v kombinaci s přilbovými zaměřovači poskytly schopnost zaměřování na velké vzdálenosti – a tím i drtivě lepší schopnost v soubojích na krátkou vzdálenost.

Takové schopnosti zaměřování byly poprvé použity u MiGu-29 o dvě desetiletí dříve, přičemž vývoj AIM-9X těžil ze studií střely R-73 pro MiG, které Spojené státy získaly prostřednictvím východního Německa po sjednocení Německa.

Dalším velmi významným milníkem bylo zavedení varianty F-16 s radarem s elektronicky snímanou anténní soustavou z roku 2005 – silně upraveného letounu F-16E/F Desert Falcon vyvinutého pro Spojené arabské emiráty. Pověstný malý radar letounu F-16, který nedosahoval ani třetiny velikosti radaru letounů rodiny Su-27, způsobil, že jeho povědomí o situaci pomocí nejmodernějších senzorů, ačkoli se značně zlepšilo, bylo stále relativně nízké.

Americké letectvo ukončilo nákupy letounů F-16 v roce 2005, ačkoli tyto letouny byly i nadále prodávány rozvojovým zemím, které si z politických nebo ekonomických důvodů nemohly pořídit mnohem sofistikovanější letouny páté generace F-35.

Také Tchaj-wanu, vzhledem k jeho faktickému postavení nestátního subjektu a nedostatku legitimního uznání ze strany Spojených států nebo Organizace spojených národů, a vzhledem k vysoké pravděpodobnosti kompromitace technologií pro čínskou pevninu, byly nabídnuty pouze letouny F-16.

Tchaj-pej se v roce 2019 stala odpovědnou za většinu objednávek stíhaček. Klíčovou výhodou F-16 zůstávají neustálé investice do jeho modernizace, což obzvlášť ostře kontrastuje s jeho méně spolehlivým francouzským rivalem Mirage 2000, který je sice mnohem dražší, ale nebyly pro něj vyvinuty žádné modernizační balíčky, které by ho vybavily moderními střelami vzduch-vzduch nebo radary s elektronicky snímanou anténní soustavou.

Zatímco konkurenční MiG-29 byl většinou klientů považován za méně nákladnou investici než jeho těžký protějšek Su-27, a to jak z hlediska výrobních, tak provozních nákladů, mnohem větší rozdíl v nákladech mezi F-16 a F-15 znamenal, že v případě Ameriky byl lehčí letoun v kombinaci s vysokým a nízkým výkonem oblíbenější. A tak zatímco Su-27 daleko předstihl F-15 v počtu vyrobených kusů, exportních zákazníků a v rozsahu modernizovaných variant a vyvinutých pokročilých funkcí, F-16 podobně předstihl MiG-29.

Ačkoli v době konce studené války byl F-16 mnohem méně schopným stíhacím letounem než MiG-29, nejnovější varianty F-16 Block 70 jsou dnes považovány za letouny s významnými výhodami oproti nejnovějšímu modelu MiG-29M v úderných misích, v boji na dohled i mimo dohled, neboť ačkoli měl drak F-16 menší potenciál, získal nejnovější dostupné technologie a výzbroj, Rusko neinvestovalo do srovnatelného přizpůsobení MiGu standardům.

Zdroj: Wikipedia, Military Watch, redakce