Ruské letectvo vzácně nasadilo stíhací letoun MiG-29, aby zachytilo pozorovací letoun P-8 Poseidon norského letectva v blízkosti ruského vzdušného prostoru nad Barentsovým mořem. Toto nasazení představuje jeden z velmi mála případů, kdy byly letouny MiG-29 údajně použity k záchytným misím.
MiG-29 byl vyvinut jako páteř sovětského a spojeneckého letectva Varšavské smlouvy a jako pokročilý stíhací letoun čtvrté generace představoval obdobu amerických letounů F-18 a F-16, i když s výraznými výhodami v letových výkonech, raketových výkonech a schopnosti nasazení z provizorních letišť na frontě.
Jako první stíhací letoun na světě využíval schopnost zaměřovat cíle pod velkým úhlem – to znamená, že mohl zasahovat cíle pod extrémními úhly ve vizuálním boji pomocí střel R-73 naváděných přilbovými zaměřovači.
Tato schopnost byla po skončení studené války vyhodnocena službami NATO jako skutečně drtivá výhoda a stále poskytuje i starším modelům MiG-29 výhodu před špičkovým západním stíhacím letounem F-22, který dosud nemá integrovány vlastní přilbové zaměřovače.
Letouny MiG-29 testované v bojích nad Irákem a Jugoslávií však takové zaměřovací schopnosti postrádaly, což znamená, že letoun neměl příležitost prokázat svou silnou výhodu v boji, než západní obranné sektory zpětně využily technologii z jednotek MiG-29 získaných prostřednictvím východního Německa po sjednocení Německa.
Navzdory své síle se role MiGu-29 v ruském letectvu po rozpadu Sovětského svazu rychle zmenšuje. Zatímco v roce 1991 jich sovětské letectvo používalo přibližně 800 a každý rok jich přibývalo několik desítek, dnes jich Rusko nasazuje jen asi 110 – 64 % z nich je nemodernizovaných.
Hlavním důvodem byla skutečnost, že těžší a schopnější letouny Su-27 Flanker a jeho četné deriváty, které byly navrženy jako těžší protějšky MiG-29, byly považovány za nákladově efektivnější, přestože byly mnohem dražší.
Částečně to bylo způsobeno jejich schopností hlídkovat v mnohem větších oblastech díky většímu doletu a větším radarům. Výsledkem bylo, že naprostou většinu záchytů zahraničních letadel ruským letectvem provedly různé deriváty Su-27, obvykle původní Su-30 nebo Su-35, nebo jinak v menším počtu případů těžké záchytné stíhačky MiG-31.
Ačkoli ruské ministerstvo obrany na počátku roku 2010 údajně zvažovalo rozsáhlou modernizaci letounů MiG-29, která by je dovedla ke standardu „generace 4+“ MiG-29SMT, což by výrazně zvýšilo jejich dolet, zajistilo kompatibilitu s novými zbraněmi a integrovalo mnohem lepší avioniku včetně radarů s fázovou anténní soustavou, tato modernizace nebyla nikdy financována.
Očekává se, že letouny MiG-29 budou i nadále vyřazovány z frontových rolí, ačkoli budou tvořit většinu záložních jednotek ruského letectva až do roku 2030, a možná ještě mnohem déle, přičemž stovky sotva použitých letounů budou stále skladovány, mnohé z nich v rozloženém stavu.
Stíhací letouny zůstávají po modernizaci vysoce výkonné, ačkoli základní modely z 80. let jsou z velké části zastaralé, pokud jde o avioniku, senzory a výzbroj. S některými vylepšeními patří MiG-29 z rezerv, stejně jako značně vylepšené nově postavené modely MiG-29M a MiG-29K, k nejoblíbenějším ruským letounům na exportních trzích, přičemž mezi zákazníky v posledním desetiletí patří Sýrie, Indie, Egypt, Alžírsko, Srbsko a Mongolsko.
Zdroj: Fandom, Wikipedia, The Moscow Times, redakce
Přihlaste se, komentujte články a ukládejte si ty nejzajímavější k pozdějšímu přečtení.
Přihlásit se přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.
Protože už je z hlediska ruského letectva překonaná a zastaralá. Modernější SU nebo MiG-31 mají lepší výkony.