Hypotetické mosty spojující vzdálené oblasti prostoru a času by mohly víceméně vypadat jako černé díry, což znamená, že je možné, že tyto bájné fyzikální bestie již byly spatřeny, píší na webu Science Alert.
Naštěstí však, pokud je nový model navržený malým týmem fyziků z bulharské Sofijské univerzity přesný, mohl by stále existovat způsob, jak je od sebe odlišit.
Když si budeme dostatečně dlouho pohrávat s Einsteinovou obecnou teorií relativity, je možné ukázat, že časoprostorové pozadí vesmíru může tvořit nejen hluboké gravitační jámy, z nichž nic neunikne – může tvořit i nemožné horské vrcholy, na které nelze vystoupit.
Na rozdíl od svých temných bratranců by se tyto žhnoucí kopce vyhýbaly všemu, co by se k nim přiblížilo, a potenciálně by chrlily proudy částic a záření, které by neměly naději na návrat.
Ponecháme-li stranou zřetelnou možnost, že Velký třesk vypadá právě jako jedna z těchto „bílých děr“, nic podobného dosud nebylo pozorováno. Přesto zůstávají zajímavým konceptem pro zkoumání okrajů jedné z největších teorií ve fyzice.
Ve 30. letech 20. století Einsteinův kolega Nathan Rosen ukázal, že nic nenasvědčuje tomu, že by se hluboce zakřivený prostoročas černé díry nemohl spojit se strmými vrcholy bílé díry a vytvořit tak jakýsi most.
V této oblasti fyziky se naše každodenní očekávání ohledně vzdálenosti a času vymykají, což znamená, že takové teoretické spojení by mohlo překonat obrovské rozlohy vesmíru. Za správných okolností by dokonce mohlo být možné, aby se hmota touto kosmickou trubicí projela a vyšla na druhém konci s víceméně neporušenou informací.
Tým ze Sofijské univerzity vytvořil zjednodušený model „hrdla“ červí díry jako zmagnetizovaného prstence tekutiny a učinil různé předpoklady o tom, jak by jím hmota kroužila před tím, než by byla pohlcena.
Částice zachycené v tomto zuřivém víru by vytvářely silná elektromagnetická pole, která by se stáčela a lámala v předvídatelných vzorcích a polarizovala by veškeré světlo vyzařované zahřátým materiálem s jasnou signaturou. Právě sledování polarizovaných rádiových vln nám v roce 2019 poskytlo první ohromující snímky M87* a na začátku letošního roku Střelce A*.
Ukázalo se, že kouřící horké útroby typické červí díry by bylo těžké odlišit od polarizovaného světla vyzařovaného vířícím diskem chaosu obklopujícím černou díru.
Podle této logiky by M87* klidně mohla být červí díra. Ve skutečnosti by se červí díry mohly skrývat na konci černých děr všude a my bychom to nemohli snadno zjistit. To ovšem neznamená, že se to nedá zjistit vůbec.
Kdybychom měli štěstí a poskládali obrázek kandidátské červí díry, jak ji vidíme nepřímo přes slušnou gravitační čočku, mohly by se projevit jemné vlastnosti, které odlišují červí díry od černých děr.
To by samozřejmě vyžadovalo vhodně umístěnou hmotu mezi námi a červí dírou, která by zkreslila její světlo natolik, aby se zvětšily malé rozdíly, ale alespoň bychom mohli s jistotou rozpoznat, které temné skvrny prázdnoty mají zadní východ.
Existuje ještě jeden prostředek, který také vyžaduje notnou dávku štěstí. Kdybychom zahlédli červí díru v ideálním úhlu, světlo procházející jejím zejícím vchodem směrem k nám by mělo svou signaturu ještě zvýrazněnou, což by nám poskytlo jasnější indikaci brány skrz hvězdy a dál.
Další modelování by mohlo odhalit další vlastnosti světelných vln, které pomáhají prosévat červí díry z noční oblohy bez nutnosti čočkování nebo dokonalého úhlu, což je možnost, na kterou se nyní vědci zaměřují. Další omezení fyziky červích děr by mohlo odhalit nové možnosti zkoumání nejen obecné teorie relativity, ale i fyziky, která popisuje chování vln a částic.
Kromě toho by poznatky získané z předpovědí, jako jsou tyto, mohly odhalit, kde se obecná relativita láme, a otevřít tak několik vlastních děr pro nové odvážné objevy, které by nám mohly poskytnout zcela nový pohled na vesmír.
Přihlaste se, komentujte články a ukládejte si ty nejzajímavější k pozdějšímu přečtení.
Přihlásit se přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.