Pokud je na Enceladu nebo Europě život, může být snadné ho najít

Výtrysky z gejzírů na Enceladu jsou dostatečně silné, takže by sonda mohla odebrat vzorky z nitra malého měsíce, aniž by musela přistát.

Navíc jsou dostatečně šetrné, takže pokud ve vnitřním oceánu Enceladu existují molekuly potřebné k nastartování života, nezničí je výtrysky a budoucí vesmírné mise je budou moci shromáždit v nezměněném stavu. Totéž by mělo platit i pro Europu, což zvyšuje šanci, že nás po příletu Europa Clipper k Jupiteru čeká něco opravdu zajímavého.

Saturnův měsíc Enceladus má pod svým ledovým pláštěm oceán kapalné vody a několik nedávných studií odhalilo, že tam existují všechny ingredience pro život. Nevíme však, zda se spojily a vytvořily aminokyseliny, často označované jako „stavební kameny života“. Nicméně díky gejzírům, které vystřelují vzorky tohoto oceánu do vesmíru, by to kosmická sonda měla být schopna zjistit, pokud ji vybavíme vhodným citlivým zařízením.

Je tu jedna moucha, nebo se to alespoň předpokládalo. Složité molekuly nemohou zvládnout extrémní síly, aniž by se rozpadly na své složky, nebo alespoň na jednodušší molekuly. Astrobiologové se obávali, že pokud se v nitru Enceladu skutečně nacházejí aminokyseliny a možná i DNA, mohly by být nárazem do sběrné desky kosmické sondy zničeny.

Pokud by tomu tak bylo, budoucí mise by z toho nebyly moudřejší, což by bylo smutné opakování myšlenky, že jsme na Marsu našli život a zabili ho. Pokud by to byla pravda, byli bychom odkázáni na přistávací moduly a pravděpodobně i na bizarní roboty, kteří by sbírali vzorky z vnitřního oceánu v neporušeném stavu.

Dobrou zprávou je, že podle profesora Roberta Continettiho z Kalifornské univerzity v San Diegu a jeho kolegů to nebude nutné, protože aminokyseliny jsou dostatečně odolné, aby cestu přežily. Podle výpočtů autorů jsou totiž schopny přežít náraz o rychlosti nejméně 4,2 km/s, což je desetkrát více, než se předpokládá u molekul vystříknutých skrze gejzíry Enceladu.

Tím je stanovena velmi praktická maximální rychlost pro kosmické sondy, které se snaží zachytit zrnka při průletu výtryskem. Continetti sestrojil aerosolový nárazový spektrometr, aby zjistil, co se stane, když se aerosoly a jiné částice srazí.

„Tento přístroj je jediný svého druhu na světě, který dokáže vybrat jednotlivé částice a urychlit je nebo zpomalit na zvolenou konečnou rychlost,“ uvedl Continetti ve svém prohlášení. „Od několika mikronů průměru až po stovky nanometrů v různých materiálech jsme schopni zkoumat chování částic, například jak se rozptylují nebo jak se mění jejich struktura při nárazu.“

Ačkoli to tak není plánováno, jednou z věcí, v níž spektrometr vyniká, je narážení ledových zrnek, jako jsou ta, která Enceladus chrlí, do povrchu a zkoumání následků. Pokud, jak doufáme, má Enceladus v sobě aminokyseliny, pravděpodobně by byly vyneseny do vesmíru na palubě takovýchto ledových zrnek.

„Důsledky, které to má pro detekci života jinde ve Sluneční soustavě bez misí na povrch těchto oceánských měsíců, jsou velmi vzrušující,“ řekl Continetti.

O situaci na Europě, kde gejzíry vznikají a zanikají, toho víme mnohem méně a jakékoli spojení s vnitřním oceánem je nejisté. Přesto, zatímco mise na Enceladus je čistě hypotetická, pokud vše půjde dobře, budeme poměrně brzy odebírat vzorky částic z okolí Europy. V důsledku toho je velmi relevantní vědět, že aminokyseliny jsou dostatečně odolné, aby měly dobrou šanci na přežití, pokud nějaké podobnou cestu podstupují.

Zdroj: University of California, PNAS, redakce