Ruské letectvo uvedlo svůj první stíhací letoun Su-35S do služby v únoru 2014 a od té doby se letouny vyrábějí ve značném rozsahu, v průměru více než 14 kusů ročně.
Su-35 je těžký letoun „generace 4++“ a představuje zdokonalený derivát sovětského stíhacího letounu Su-27 Flanker čtvrté generace, který byl v době svého uvedení do služby před 30 lety v roce 1984 obecně považován za nejschopnější na světě, pokud jde o výkony ve vzduchu ve své době.
Su-27 opakovaně prokázal, že je schopen překonat špičkový stíhací letoun F-15 amerického letectva se značným náskokem během mnoha simulovaných střetnutí, z nichž většina se konala ve Spojených státech a na mnoha z nich oba letouny pilotovali američtí piloti.
Sovětské letectvo se chystalo tuto výhodu udržet a rozšířit tím, že v devadesátých letech uvedlo do služby značně vylepšené varianty Su-27, včetně Su-27M a Su-37 s motory s vektorováním tahu a radary s elektronicky snímanou soustavou, což byly vlastnosti, které v době, kdy byly letouny připraveny k sériové výrobě v tomto desetiletí, neměla žádná západní stíhačka.
To pak vedlo k tomu, že počátkem roku 2000 vstoupil do služby stíhací letoun páté generace MiG 1.42, který sliboval, že poskytne převahu nad svým americkým protějškem F-22 v podobném rozsahu, jako měl Su-27 nad F-15.
Rozpad Sovětského svazu způsobil, že ačkoli byl vývoj vylepšených variant Su-27 prakticky dokončen, letouny se nedostaly do služby a jejich technologie byly využity pouze k vývoji nových exportních modelů především pro letectva Indie a Alžírska.
Vylepšená varianta Su-27 optimalizovaná pro boj ve vzduchu tak vstoupila do služby až v roce 2014, tedy zhruba s dvacetiletým zpožděním oproti době, kdy byl Sovětský svaz k tomuto cíli připraven.
Hlavním nedostatkem Su-35 bylo, že se nezdálo, že by jeho technologie byly o 20 let napřed oproti Su-27M a Su-37. Zejména radar a avionika byly jen o málo pokročilejší, zatímco letové výkony byly velmi podobné. To odráželo skutečnost, že zatímco v 90. letech měl ruský průmysl ještě dynamiku ze sovětské éry, kdy země měla druhou největší ekonomiku na světě a přední světový technologický sektor a průmyslovou základnu, v postsovětských letech byl pokrok mnohem pomalejší.
Znamenalo to, že Su-35 byl v roce 2010 mnohem méně pozoruhodným letounem než Su-27 v 80. letech, Su-27M a Su-37 v 90. letech nebo dokonce v menší míře Su-30MKI vyvinutý pro Indii, který vstoupil do služby v roce 2002. Zatímco všechny tyto letouny byly ve své době nejschopnější, Su-35 nebyl v roce 2014 považován za vážného uchazeče o tento titul.
Přestože Su-35 zdaleka nepatří ke světové špičce, představuje pro ruské letectvo, které jinak během 20 let po rozpadu SSSR realizovalo jen velmi málo akvizic, významné zlepšení.
Patřily k nim nižší nároky na údržbu a provozní náklady, výrazné snížení čelního radarového průřezu pro omezené schopnosti stealth a radar s elektronicky snímanou soustavou Irbis-E. Rovněž se mohl pochlubit mnohem lepšími letovými výkony při všech rychlostech, schopností letět nadzvukovou rychlostí bez použití přídavného spalování a mnohem větším doletem.
Mezi hlavní faktory hovořící v jeho prospěch patří velmi výrazná převaha, kterou Su-27 měl nad konkurenčními stíhačkami z dob studené války, na níž mohl nový letoun stavět, a také vážné problémy, které mají Spojené státy s vývojem stíhaček páté generace, přičemž jejich F-35 stále trpí přibližně 800 výkonnostními závadami a je považován za zdaleka nepřipravený pro operace vzduch-vzduch vysoké intenzity.
Americké letouny F-22 dopadly ještě hůře, protože jejich vyřazování ze služby začne několik desetiletí před plánovaným termínem poté, co bylo 75 % plánované výroby zrušeno kvůli rozsáhlým problémům s výkonem.
F-15EX, silně vylepšená varianta nejbližšího západního konkurenta Su-27, letounu F-15, který se sice může pochlubit mnohem pokročilejšími senzory, avionikou a zbraněmi než Su-35, se vyrábí velmi pomalu a letectvu byly zatím dodány pouze čtyři kusy.
Nevýhoda Su-35 je tedy mnohem méně zdrcující, než by jinak mohla být, přičemž k úpadku ruského postsovětského obranného sektoru nedošlo izolovaně, protože pokrok v americkém stíhacím letectvu se také značně zastavil, i když v mnohem méně extrémní míře.
Program při nízkých vývojových a výrobních nákladech přinesl stíhací letoun, který by mohl obejít jinak bránící možnost zastarání ruského letectva, i když stále zdaleka nedosahuje obnovení náskoku, který měl Sovětský svaz v 80. letech.
Zdroj: Wikipedia, Military Watch, redakce
Přihlaste se, komentujte články a ukládejte si ty nejzajímavější k pozdějšímu přečtení.
Přihlásit se přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.