Jak odhalit raketový útok? Pomáhá celosvětová odposlouchávací síť

Smlouva o úplném zákazu jaderných zkoušek vytvořila globální odposlouchávací síť – Mezinárodní monitorovací systém (IMS). Supercitlivé přístroje naslouchají nejen výbuchům, ale také startům raket. Německo chce, aby tyto údaje mohla využívat i protivzdušná obrana.

Podle představ Berlína má být protivzdušná a protiraketová obrana země posílena neobvyklým způsobem. Vlastní síť senzorů země by byla rozšířena o schopnosti poskytované globálním systémem, který „naslouchá“ jaderným výbuchům.

Mezinárodní monitorovací systém (IMS) je nástroj, který byl před lety vybudován za účelem monitorování dodržování Smlouvy o úplném zákazu jaderných zkoušek. Podle Němců lze infrastrukturu vybudovanou pro kontrolu jaderných zbraní využít jako systém včasného varování. Co je to systém včasného varování a jak může varovat před raketovým útokem?

Mezinárodní monitorovací systém IMS

Mezinárodní monitorovací systém je globální síť senzorů vybudovaná po roce 1996 (kdy byla podepsána Smlouva o zákazu jaderných zkoušek). Jejich úkolem je detekovat jaderné výbuchy na zemi i pod zemí, stejně jako výbuchy v atmosféře nebo pod vodou.

Síť se skládá z více než 330 míst, z nichž 170 jsou seismické monitorovací stanice, které jsou zodpovědné za detekci podzemních erupcí.

Kontrolu doplňují stanice monitorující světový oceán: jedná se o hydrofonní stanice, které zaznamenávají změny tlaku vody způsobené zvukovými vlnami a také akustickou energii vody při dopadu vln na pevninu.

Další stanice zaznamenávají hladinu radionuklidů v zemské atmosféře a hledají radioaktivní prvky v ovzduší nebo monitorují infrazvuk, který je pro lidské ucho neslyšitelný.

Odposlech startů raket

Právě infrazvuk, který se původně používal k detekci vzdálených jaderných výbuchů, může být užitečný i pro sledování startů raket. Poskytují informace nejen o výskytu samotné události (tj. že raketa odstartovala), ale také podrobné údaje o jejím průběhu, jak bylo před dvěma lety podrobně popsáno na oborových webových stránkách Americké geofyzikální unie.

Z hlediska kosmického průmyslu je lze využít například ke kontrole, zda start proběhl správně. Za tímto účelem bylo v posledních letech monitorováno více než 1 000 startů různých raket, přičemž byla shromážděna bohatá sbírka zvukových signatur doprovázejících jak samotný start, tak pozdější fáze letu.

Stejný mechanismus lze použít nejen ke kontrole bezpečnosti misí, ale také k včasnému odhalení startů raket – včetně těch, jejichž startovací místa nejsou monitorována nebo se nacházejí hluboko uvnitř území země.

Síť senzorů, která má dohlížet na jadernou smlouvu, se ukazuje jako velmi univerzální a poskytuje vědcům z různých oborů údaje například o pádech meteoritů, infrazvuku generovaném polární září, sopečné činnosti nebo komunikaci mořských savců.

Strategická obranná iniciativa

Toto mezinárodní úsilí je však jen stínem programu, který Spojené státy realizovaly během studené války v 80. letech. Cílem Strategické obranné iniciativy (SDI) bylo nejen včasné odhalení startů raket, mimo jiné pomocí různých senzorů umístěných na robotech, ale také jejich téměř okamžité zničení v okamžiku, kdy by při startu právě opustily svá sila nebo odpalovací zařízení.

Jedním ze způsobů boje proti raketám, o kterém se tehdy uvažovalo, bylo jejich ničení pomocí laserových zbraní na oběžné dráze nebo Gaussových děl, mimo jiné s využitím chemických nebo jaderných zdrojů energie.

Myšlenka SDI však, ačkoli vyústila v řadu inovativních výzkumných programů, nebyla nikdy dotažena do konce. Tento program vyvolal vážné obavy Sovětů a byl kritizován pod názvem „hvězdné války“ jako iniciativa, která porušuje doktrínu MAD (vzájemně zaručeného zničení), jeden z pilířů míru studené války.

Falešné poplachy

Je třeba poznamenat, že systém dálkového monitorování jaderného arzenálu není zdaleka dokonalý. Během studené války to vedlo k situacím, kdy kvůli falešným poplachům stál svět na pokraji zkázy a jen vědomí mysli a odvaha jednoho člověka dělily lidstvo od výměny jaderných úderů.

Snad nejznámějším případem je poplach systému včasného varování, kterému musel v roce 1983 čelit ruský důstojník, plukovník Stanislav Petrov. Zatímco byl ve službě, díky nešťastné shodě okolností sovětské satelity zaznamenaly záblesk slunečního světla odraženého od mraků jako start americké mezikontinentální rakety ze základny v Montaně.

Blízko zkáze byl svět také v roce 1995, kdy norští vědci vypustili raketu Black Brant XII ke studiu magnetosféry a ruský výstražný systém ji na základě způsobu stoupání nebo času potřebného k vysunutí jednoho z modulů rozpoznal jako jadernou raketu Trident II, vypuštěnou z ponorky. Zemi zachránila před zničením skutečnost, že norská raketa byla rychle navedena na kurz, který nepředstavoval pro Rusko žádnou hrozbu.

V tomto kontextu působí jeden z posledních veřejně známých falešných raketových poplachů téměř humorně. V roce 2018 jej obdrželi obyvatelé Havaje v podobě upozornění zaslaného na jejich mobilní telefony.

Výstraha však nebyla výsledkem chybné interpretace dat, ale důsledkem lidské chyby a špatného návrhu rozhraní. Ve středisku odpovědném za hromadné zasílání zpráv se test systému přiklonil (v rozevíracím seznamu) k zaslání výstrahy všem obyvatelům. Zaměstnanec jednoduše špatně kliknul.

Zdroj: WP Tech, State.gov, redakce