Německý Schwerer Gustav: Největší zbraň, jaká kdy byla použita v boji

Jsou zbraně, pak jsou opravdu velké zbraně a pak je tu Schwerer Gustav. Než se ponoříme do podrobností o této zbrani, musíme vědět, proč ji chtěl Hitler postavit.

Francie začala v roce 1929 budovat Maginotovu linii, 450 kilometrů dlouhé obranné opevnění, které začínalo na francouzské straně Lamanšského průlivu a táhlo se na jih až k francouzsko-švýcarsko-německé hranici. Na její výstavbu bylo použito 55 milionů tun oceli a 1,5 milionu metrů krychlových železobetonu.

Vzhledem k tomu, že Francie měla ještě poměrně čerstvě v paměti následky první světové války, měla ji chránit před Německem, kdyby se rozhodlo znovu napnout svaly. Stavba se skládala z více než 140 dělostřeleckých pevností, 350 dělostřeleckých postavení a až 5 000 dalších bunkrů, skladů a kasáren. Měla dokonce i podzemní železnici, po které se vojáci a munice přesouvali, kam bylo třeba.

Na jednotném datu dokončení se zřejmě nikdo neshodne, uvádí se roky 1934 až 1936 a dokonce až 1939. Ať už je skutečné datum jakékoliv, v roce 1934 už Hitler věděl, že se chystá napadnout Francii, protože tehdy nařídil nacistickému vrchnímu velení (Oberkommando des Heeres), aby zadalo výrobu zbraně, která by dokázala proniknout a zničit hradby a opevnění nacházející se podél Maginotovy linie.

Velká zbraň vyžadovala velkou munici

Vrchní velení pověřilo essenského výrobce zbraní Friedrich Krupp AG, aby sestrojil zbraň na ničení bunkrů, která by především dokázala prorazit stěny z metrové vrstvené oceli nebo 7 metrů železobetonu. Toho musela dosáhnout tím, že na cíl střílela ze značné vzdálenosti, aby se také vyhnula zranitelnosti. To, co Krupp AG vytvořil, bylo největší a nejtěžší dělostřelecké zařízení, jaké kdy bylo použito v boji.

Říci, že Gustav byl obrovský, je vlastně slabé slovo. Celá plošina byla přes 45 metrů dlouhá, 12 metrů vysoká a vážila téměř 1 500 tun. Samotná hlaveň byla dlouhá 30 metrů a měla 80 cm široký vývrt, který střílel dva různé projektily ráže 80 cm (800 mm) o šířce přes 76 cm a délce 3,8 metru.

Pětitunový vysoce explozivní náboj nesl přes 680 kg výbušniny, vytvořil dopadový kráter téměř 9 metrů široký a 9 metrů hluboký. Dokázal zasáhnout cíl na vzdálenost téměř 50 kilometrů. Těžší sedmitunový protipancéřový náboj obsahoval něco přes 250 kg výbušniny a měl účinný dosah na cíl kolem 37 km. Vzhledem k velikosti nábojů mohl vystřelit pouze 14 projektilů denně.

Protože byl Gustav obrovský, mohl se pohybovat pouze po železnici, ale ne po ledajaké staré trati. Potřeboval dvě paralelně vedoucí koleje, a protože ty byly speciálně navrženy a určeny výhradně pro jeho použití, musely být postaveny na zakázku, aby mohl cestovat kamkoli.

Zbraň náročná na údržbu

Toto dělo s vysokými nároky na údržbu tak vyžadovalo posádku 250 až 500 mužů pro střelbu a obsluhu a dalších 2 000 až 4 000 mužů pro ochranu, přesun, pokládku kolejí a opětovné složení. Ano, opětovné sestavení. Bylo tak těžké, že muselo být rozděleno na pět kusů, aby splňovalo hmotnostní omezení na železnici. Po přesunu trvalo tisícům vojáků a ženistů více než tři dny, než ji postavili zpět.

Protože se hlaveň mohla pohybovat pouze nahoru a dolů (nikoli do stran), bylo nutné ji zaměřit tak, že se celý přístroj přitáhl k ohybu kolejí, který umožňoval správné zaměření. Byl tu ještě jeden zádrhel: spojenecké bombardéry mohly toto mohutné dělo (nemluvě o jeho jedinečném uspořádání dráhy) snadno spatřit ze vzduchu, což z něj činilo velmi lákavý cíl.

Zpoždění při výrobě kolosálních plechů Gustava posunulo termín jeho dokončení dále, než se očekávalo. Ironií osudu je, že na Maginotově linii nebyl nikdy potřeba. Místo přímého útoku na Francii Hitler prošel Belgií, které se téměř úplně vyhnul, a Francie kapitulovala pouhých šest týdnů po německé invazi 10. května 1940.

Gustav byl použit na jaře 1942 při obléhání Sevastopolu na Krymu, kde vypálil celkem 48 střel, z nichž jedna měla údajně tak neuvěřitelnou ničivou sílu, že dokázala prorazit 30 metrů země, než explodovala uvnitř bunkru, podmořského muničního skladu.

Gustav nepředstavoval výraznější přínos

Hitler Gustava miloval, ale podle některých svědectví ho mnozí důstojníci a vojáci, kteří ho obsluhovali, neměli rádi. Ve skutečnosti je velmi pravděpodobné, že nenávist byla tak velká, že o něm posměšně mluvili jako o „Doře“.

Zde se věci zamlžují: některé zdroje tvrdí, že byla postavena dvě těžká děla a že druhé dělo (přezdívané „Dora“) bylo posláno do Stalingradu k použití proti Sovětům. Jak se vypráví, čas potřebný k sestavení děla byl tak velký, že poskytl sovětské armádě dostatek času na obklíčení Němců a jejich zahnání před použitím.

O této druhé zbrani existují protichůdné historky. Někteří tvrdí, že se s ní stáhli, jiní, že ji tam nechali, zkoumali a nakonec rozebrali nebo vyhodili do vzduchu – aby ji později v troskách objevili američtí vojáci. Fotografie, na níž vojáci sedí na dlouhé hlavni, byla mezitím určena tak, že se nejedná o těžké dělo na úrovni Gustava.

Jediné další zaznamenané použití děla Gustav (nikoli Dora) bylo v roce 1944, kdy jej Němci použili k vyhození přibližně 30 střel do Varšavy, aby potlačili nepokoje. Poté mizí v propadlišti dějin.

Výroba Gustava stála odhadem 10 milionů německých marek, byl použit dvakrát a vystřelil méně než 100 nábojů. Ačkoli se jednalo o největší zbraň použitou v boji, nebyla to největší zbraň, která kdy byla postavena. Tento nárok na slávu má „Little David“, dělo postavené americkou armádou pro použití proti japonským bunkrům. Naštěstí se Japonci vzdali dříve, než ho vůbec potřebovali.

Zdroj: Veteran Life, Wikipedia, redakce