Smrt není pouhý jediný okamžik. Co se tedy skutečně stane, když zemřete?

Smrt je přirozenou a nezbytnou součástí života. Jak vysvětlil Chris Packham v knize Earth, i umírání má své pozitivní stránky, protože uvolňuje cestu novému životu.

Mít kolem sebe hromadu mrtvol je však noční můra pro šíření nemocí, ale naštěstí život našel způsob, jak se o všechnu tu slizkou hmotu postarat. Doktor Devin Finaughty, lektor forenzních věd na Kentské univerzitě, to nazývá rozkladným ekosystémem. Jde o důmyslnou sérii procesů, při nichž se tělo rozkládá, dokud z něj nezůstane jen kostra, což je proces známý jako skeletonizace.

Co se stane, když zemřete?

Smrt není jen jeden okamžik. Je to kaskáda reakcí a procesů, které probíhají v průběhu času. Obvykle dojde k tomu, že jedinec ztratí vědomí a poté dojde k útlumu dýchání a srdeční frekvence. Nebo může ztratit vědomí v důsledku zastavení těchto dvou procesů. Ať tak či onak, jedná se o to, co označujeme jako klinickou smrt. Je to tedy smrt, ze které vás lze přivést zpět, v případě potřeby vás lze několikrát oživit.

Problém je v tom, že jakmile srdce přestane pumpovat a kyslík přestane cirkulovat, buňky mají k dispozici pouze tolik kyslíku, aby mohly vyrábět zdroj energie, který se nazývá adenosintrifosfát (ATP). Jakmile buňce dojde kyslík k výrobě ATP, může přejít k anaerobnímu dýchání a vyrábět ATP tímto způsobem.

Problémem je, že jde o energeticky velmi neefektivní proces, při kterém vzniká jako vedlejší produkt kyselina mléčná. Je zde tedy omezená doba a každý, kdo dostal při cvičení velkou křeč, o tom ví své.

Jakmile buňce dojde ATP, přestane fungovat její buněčný transportní mechanismus, což znamená, že se již nemůže vyměňovat s extracelulárním prostředím. To znamená, že se vnitřní podmínky v buňce začnou zhoršovat, stane se kyselejší, tato kyselost začne rozpouštět lysozom v buňce, a jakmile se stěna lysozomu otevře, všechny enzymy a lysozomy, které jsou uvnitř, se dostanou ven a začnou buňku poškozovat.

Nakonec buňka prostě praskne a tento proces se nazývá nekróza a liší se od apoptózy, což je programovaná buněčná smrt. To proto, že apoptóza je technicky vzato vratná, zatímco nekróza (nebo autolýza, jak bychom ji nazvali) je nevratný proces.

Problémem pak je, že buňka vylévá všechny tyto toxiny a lyzozomy a další věci do extracelulárního prostředí a začíná poškozovat sousední buňky, které také zažívají stejný druh vnitřního stresu. Tak vzniká kaskáda buněčné smrti.

Nejdříve k tomu dochází ve tkáních, které mají nejvyšší obsah kyslíku a vody. Tedy mozek, žaludek, plíce a podobně. Váš mozek by měl být první, kdo skutečně přestane pracovat, protože si bere 20 % glukózy, kterou naše tělo potřebuje. Je velmi, velmi náročný na energii.

To trvá asi čtyři minuty, takže od chvíle, kdy srdce přestane bít, zbývají asi čtyři minuty, než začnou odumírat mozkové buňky, a tento proces je rovněž nevratný. Jakmile odumře dostatečné množství mozkových buněk, nastane u vás mozková smrt.

Jiné části vašeho těla přetrvají a mohou přetrvávat překvapivě dlouho, ale jakmile ztratíte nervovou kontrolu, celý systém, který pracuje proti rovnováze, selže. A to je z chemického hlediska to, co je ve skutečnosti smrt. Je to selhání našich biologických systémů, které brání návratu k chemické rovnováze, a vše, co pak pokračuje od tohoto okamžiku, je do jisté míry typické návratem k rovnováze s tou výjimkou, kdy na tělo působí všechny tyto biotické činitele.

Jakmile totiž přestane fungovat imunitní systém, bakterie, které jsou vlastní našim střevům a jejichž počet převyšuje počet našich buněk v poměru 20:1, přestanou být omezovány. Mají tedy obrovskou potravní bonanzu a začnou konzumovat všechno.

Přes sliznici trávicího traktu se dostanou do krevního oběhu a začnou se šířit po celém těle. Začnou metabolizovat substráty ve vašem těle, počínaje cukry, které jsou na povrchu našich buněk a které se z buněk vyplavují.

Poté přejdou na složitější sacharidy a tuky. To je skutečně začátek rozkladu a při jejich metabolismu vzniká řada vedlejších produktů zvaných těkavé organické sloučeniny.

Každý, kdo někdy ucítil pach mrtvého těla, ne nutně lidského, ale čehokoli mrtvého, co začíná zapáchat, již zná tento pach – jsou to těkavé organické sloučeniny, kterých jsme u lidí zatím identifikovali asi 400 až 500.

Zdroj: Right As Rain, Cleveland Clinic, redakce