Anděl z Osvětimi: Lékařka, která byla zároveň vězněm, zachránila tisíce žen

Prožila nevýslovné peklo. Doktorka Gisella Perlová jako vězeňkyně a vedoucí ženská lékařka v Osvětimi zachránila holýma rukama stovky životů.

Gisella Perlová byla již v mládí nadějnou studentkou. V šestnácti letech byla jedinou ženou – a jedinou Židovkou, která absolvovala střední školu. Měla velké studijní ambice a obrátila se na svého otce s žádostí o studium medicíny. Její otec váhal, nechtěl, aby jeho dcera ztratila víru a opustila judaismus. Ona však neustoupila.

V rozhovoru z roku 1982 Perlová vyprávěla, jak se po několika měsících vrátila k otci, tentokrát s modlitební knížkou, kterou jí dal otec: „Přísahám na tuto knihu, že ať mě život zavede kamkoli, za jakýchkoli okolností, vždy zůstanu dobrou, pravou Židovkou.“ Její otec se podvolil, a když jí po letech zaplatil její první pacient, koupila mu modlitební knížku s jeho vyrytým jménem.

V roce 1944 pracovala doktorka Perlová jako gynekoložka, právě se provdala za chirurga a žila se svou rodinou v židovském ghettu v Maďarsku (dnešní Rumunsko). V březnu téhož roku byla doktorka Perlová s manželem, synem, rodiči a širší rodinou poslána do Osvětimi, kde byli okamžitě rozděleni. Její malá dcera však byla ukryta u nežidovské rodiny. Doktor Josef Mengele (německý lékař a kapitán SS v Osvětimi) pověřil doktorku Perlovou prací v nemocnici.

Doktorka Perlová vzpomínala, že zpočátku byly její povinnosti poměrně standardní: „Musela jsem obvazovat zakrvácené hlavy, ošetřovat zlomená žebra a čistit rány.“ Brzy se však její úkoly staly náročnějšími. Dostala příkaz informovat doktora Mengeleho, známého jako Anděl smrti, o všech těhotných ženách v táboře. Řekl, že tyto ženy budou poslány do jiného tábora, kde jim bude poskytnuta lepší výživa. Doktorka Perlová v rozhovoru vzpomínala: „Ženy začaly běhat přímo k němu a říkaly mu: Jsem těhotná.“ Brzy si uvědomila pravdu. Tyto ženy byly všechny odvezeny do výzkumného bloku, aby byly použity jako pokusní králíci, a pak byly dva životy vhozeny do krematoria“. Hned tehdy se rozhodla, že v Osvětimi už nikdy nebude žádná těhotná žena. Nedostala žádné léky, lékařské nástroje ani školení a zjistila, že je zcela nepřipravená na morálně náročnou práci, kterou bude vykonávat.

Zatímco některé ženy přišly těhotné, jiné otěhotněly v táboře, kde byly sexuální výměny a znásilnění časté. V táborech byla ženská těla a sexualita předmětem, který důstojníci SS a někdy i mužští vězni považovali za právo vlastnit a využívat. Ve skutečnosti existoval speciální barák, který esesáci používali ke znásilňování a obtěžování žen, a to navzdory vyhláškám zakazujícím sexuální styky s židovskými ženami. Jejich jednání a pocity vůči židovským ženám vyvolávaly u důstojníků SS vnitřní konflikty, které vedly k násilí vůči ženám, jež byly obviňovány ze svádění důstojníků. Jedna z přeživších řekla: „Byla jsem s matkou a viděly jsme ty ženy v pruhovaných uniformách s blond vlasy, některé delšími než jiné. A já si vzpomínám, jak jsem se matky ptala, proč ony mohou mít vlasy, zatímco my ne. Matka mi odpověděla, že proto, že se tak esesákům líbí. Tehdy jsem ještě nevěděla, co to znamená.“

Ačkoli většina sexuálních aktů v Osvětimi nebyla dobrovolná, někdy byl sex využíván jako zboží výměnou za zboží. Po příjezdu dostala doktorka Perlová pánské boty, které jí byly příliš velké. Potřebovala kousek provázku, aby si je mohla utáhnout, a dozvěděla se o jednom mužském vězni, který provázek měl. Když se jí ho podařilo najít, přinesla mu jako výměnu svůj příděl chleba, ale on o její jídlo neměl zájem. Prohlížel si ji nahoru a dolů a dožadoval se jejího těla. Byla znechucená, ale věděla, že k přežití potřebuje boty, aby se mohla dostat do práce a z práce – byla to otázka života a smrti. Ženy používaly to, co měly, aby přežily, a jejich odvážné činy, kdy vyměňovaly sex za zboží, vyvolávaly stud a rozpaky a mohly také vést k životu nebezpečnému těhotenství.

Když se doktorka Perlová dozvěděla o těhotné vězeňkyni, vysvětlila nastávajícím matkám situaci – pokud se esesáci dozvědí, že je těhotná, její život i život jejího nenarozeného dítěte skončí. Prováděla potraty a přerušovala těhotenství uprostřed noci holýma rukama (bez jakýchkoli nástrojů, anestetik, obvazů nebo antibiotik) na špinavých podlahách a kavalcích baráků. Občas se stalo, že se žena dostala do závěrečného stádia těhotenství, aniž by si toho esesáci všimli, a někdy o tom ani sama nevěděla. Doktorka Perlová prováděla porody, a když byla požádána, v tichosti odebírala novorozencům dech, aby zachránila matky. Představovala si svět, kde by tyto ženy měly po válce děti se svými blízkými a vychovávaly rodinu mimo hrůzy koncentračního tábora. Ke konci války se ojediněle stávalo, že se v táborech narodily děti, které přežily, často proto, že Němci byli zaměstnáni blížícími se Spojenci.

Kromě operací těhotných žen se doktorka Perlová věnovala i ošetřování ran, které esesáci způsobovali ženám na prsou bitím a bičováním. V noci také ošetřovala ženy kvůli dalším potížím. Ve své autobiografii „Byla jsem lékařkou v Osvětimi“ vyprávěla, že pacienty léčila svým hlasem, vyprávěla jim krásné příběhy, říkala jim, že jednoho dne budeme mít zase narozeniny, že jednoho dne budeme zase zpívat.

S blížícím se příchodem ruských vojsk v roce 1945 začali Němci narychlo uzavírat plynové komory a koncentrační tábory. Doktorka Perlová byla převezena do tábora poblíž Hamburku a o dva měsíce později do Bergenu-Berlsenu. Když válka skončila a tábor byl osvobozen, doktorka Perlová strávila měsíce hledáním své rodiny. Zatímco v Osvětimi se jí podařilo zachránit nespočet životů, ze své rodiny přežila jen ona sama, jenže později zjistila, že přežila i její dcera.

Pocit viny, bolest a břemeno holocaustu doktorku Perlovou velmi tížily a v roce 1947 se pokusila o sebevraždu. Přežila a ještě téhož roku přijela do Spojených států, aby promluvila k lékařům a dalším odborníkům jako velvyslankyně 6 milionů lidí zabitých během holocaustu. Když ji Eleanor Rooseveltová pozvala na oběd, doktorka Perlová odmítla s tím, že je košer. Eleanor na tom trvala a zajistila košer oběd. Doktorka Perlová řekla, že to byla právě Eleanor, kdo ji povzbudil, aby začala znovu praktikovat. „Přestaňte se trápit, staňte se znovu lékařkou,“ poradila Eleanor. V roce 1951 získala americké občanství, přestěhovala se do New Yorku a začala pracovat v nemocnici Mount Sinai, kde se specializovala na neplodnost.

Nakonec si otevřela vlastní ordinaci na Park Avenue a jejím jediným posláním bylo přivádět na svět život. Doktorka Perlová vysvětlila: „Byla jsem nejchudší lékařkou na Park Avenue, ale měla jsem nejlepší ordinaci; všichni z Osvětimi a Bergen-Belsenu byli mými pacienty.“ Svou praxi vykonávala 43 let a porodila přibližně 3 000 zdravých dětí. Pokaždé, když vstoupila na porodní sál, vyprávěla ve své autobiografii, se modlila: „Bože, dlužíš mi život – živé dítě.“

V roce 1979 se doktorka Perlová přestěhovala do izraelské Herzliye za svou dcerou a vnukem, aby splnila slib, který dala v roce 1944. Vysvětlila: „Po čtyřech dnech v dobytčím vagonu, který nás vezl do Osvětimi, najednou esesáci otevřeli dveře a vězni v pruhovaných pyžamech nás vyhodili ven. Můj otec i manžel mě objali a řekli: Jednou se setkáme v Jeruzalémě.“

Doktorka Perlová je dnes často nazývána „Andělem z Osvětimi“, a to jak pro svou práci s nastávajícími matkami, tak s pacienty v nemocnici. V roce 1948 napsala o svých zkušenostech knihu „Byla jsem lékařkou v Osvětimi“, která byla jednou z prvních (a jediných) knih otevřeně pojednávajících o sexuálním násilí, které ženy zažily během šoa. Doktorka Gisella Perlová zemřela 16. prosince 1988 ve věku 81 let.

Zdroj: salom.com.tr




Pokud se vám článek líbí, můžete ho sdílet
Upozornit na nové komentáře
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejnovější
Nejstarší Nejhlasovanější
Inline zpětná vazba
Zobrazit všechny komentáře
Meril

A s těmi co prováděli hrůzy v koncentračních táborech se nyní srdečně kámoší vrcholí členové kdu čsl bělobrádkem poč>naje

Rosťa

Hrůzné ale zajímávé dobře si občas něco takového přečíst

2
0
Budeme rádi, když okomentujete tento článekx