Karl-Gerät byl supertěžký minomet používaný Wehrmachtem za druhé světové války

Minomet „Karl“, Gerät 040/041 nebo Karl-Gerät byl supertěžký minomet používaný Wehrmachtem za druhé světové války.

Plánování 60cm minometů (Gerät 040) začalo již v roce 1937. Byly určeny k použití proti těžkým opevněním, jako byla Maginotova linie. Dělo vážilo asi 124 tun a na celopásové samohybné lafetě dosahovalo rychlosti asi 10 km/h. Samohybné dělo bylo k dispozici ve dvou verzích. První měl osm kolejových válečků a osm podpůrných válečků, druhý měl jedenáct kolejových válečků a šest podpůrných válečků. Koleje v obou verzích byly široké 50 cm a měly nosnou plochu 7 m². Rozchod kol byl 2,65 m a světlá výška 35 cm. Jednotka vyvíjela vysoký tlak na zem, a proto ji bylo možné používat pouze na pevném podkladu. Bylo vyrobeno šest kusů řady 040 a jeden kus upravené řady 041.

V únoru 1941 byl požadován větší dostřel minometů, který byl realizován snížením ráže na 54 cm (jednotka 041). Po vyčerpání 60 cm trubek měly být nahrazeny menší verzí. Bylo objednáno šest těchto nových trubek, které byly k dispozici od 31. května 1944. Sedmý minomet, který byl již z továrny dodán s 54cm trubicí řady 041, nebyl nikdy použit.

Jako hnací motor byl určen benzinový motor Daimler-Benz MB 503A. Po zkušebních jízdách však byl doporučen vznětový motor MB 507C. Byly pořízeny oba motory, z toho pět benzinových a pět naftových.

Pro přepravu mohly být minomety rozděleny na tři náklady a přepravovány silničními valníky Culemeyer. Pro přepravu po železnici byl určen speciální přepravní vůz. Každý minomet doprovázely dva muniční tahače (podvozek Panzer IV), každý s 2,5t jeřábem.

Obsluhu tvořilo 16 střelců. Pro nabíjení musela být hlaveň umístěna vodorovně; maximální elevace hlavně byla 70°. Boční zaměřovací pole bylo 2,5° vlevo a vpravo, takže celá zbraň musela být zhruba zarovnána s cílem. Pro střelbu musela být korba vozidla spuštěna na zem pomocí hydrauliky, aby se lépe rozložily obrovské síly při střelbě.

Toto dělo bylo připraveno ke střelbě do deseti minut a vystřelilo šest až dvanáct nábojů za hodinu. Byly použity lehký a těžký betonový granát o hmotnosti 1700 kg (z toho 280 kg výbušniny) a 2180 kg (z toho 348 kg výbušniny) a výbušný granát o hmotnosti 1250 kg (z toho 460 kg výbušniny), které byly vybrány podle požadovaného dosahu a účinku. Jako pohonná hmota se vkládala jedna až devět hnacích náplní (každá o hmotnosti 32 až 36 kg střelného prachu). Více než pětimetrová hlaveň střílela pod úhlem 50 až 60 stupňů a v závislosti na granátu měla dostřel přibližně 4,3 až 6,5 km (54cm verze 041, která byla později upravena, měla dostřel až 10,5 km). Jedna střela dokázala prorazit 2,50 m betonu nebo 35 cm pancéřové oceli. Testy probíhaly mimo jiné na střelnici Rügenwalde-Bad v Hinterpommernu.

Jako všechny zbraně tohoto typu s těžkými a pomalu letícími projektily (192-179 m/s, doba letu až 49 sekund) má minomet vysoký rozptyl. Její účinek na posádky bombardovaných pevností byl spíše demoralizující, protože mohla být použita ke zničení údajně bezpečných opevnění. Poprvé byl použit v roce 1941 u Brest-Litevska a v roce 1942 při dobývání Sevastopolu, kdy dva minomety „Thor“ a „Odin“ ostřelovaly tamní opevnění. Další nasazení proběhlo v roce 1944 během Varšavského povstání.

Zdroj: tvd.im