William Rankin: Příběh muže, který uvízl v mraku na 40 děsivých minut

Navzdory obecným představám nelze ve skutečnosti chodit po mracích. Pokud byste se o to pokusili, propadli byste se přímo skrz a jen byste trochu zmokli – tedy pokud byste neměli tu smůlu a nepropadli se skrz mrak cumulonimbus.

Mraky cumulonimbus jsou zloduchy světa mraků. Tyto hrozivé útvary vodní páry se vyznačují vysokými sloupy bouřlivých vrstev mraků a jako jediné jsou schopné vytvářet hromy, blesky a kroupy. Zatímco většina mraků nedosahuje ani 2 000 metrů, mraky cumulonimbus šplhají až do výšky 20 000 metrů a vytvářejí obrovské útvary.

Podplukovník William Rankin je jedním z pouhých dvou lidí, kteří kdy propadli bouřkovým mrakem a přežili, a jeho příběh je pozoruhodným, ale děsivým příkladem toho, co se stane, když uvíznete v mraku.

Dne 26. července 1959 letěli podplukovník William Rankin a jeho wingman Herbert Nolan se svými stíhačkami F-8 Crusader směrem k Jižní Karolíně. Byli si vědomi hrozivých bouřkových mraků před sebou, a tak preventivně vystoupali nad ně do výšky přibližně 14 300 metrů, aby si nad vrcholem mraků ponechali trochu volnosti.

Během pobytu nad bouří se však na Rankinově motoru náhle objevila nevysvětlitelná závada a zastavil se. Rankin, který neměl žádný přetlakový skafandr, nebyl příliš nadšený z katapultování do teploty -50 °C a vzduchu s tak malým množstvím kyslíku, že nemohl dýchat, ale v 18:00 si uvědomil, že nemá jinou možnost. Ve výšce 14 300 metrů zatáhl za katapultovací rukojeť (přitom ztratil rukavici) a připravil se na příšerné vnější podmínky.

Okamžitě se mu z očí a uší začala valit krev, jak okamžitá dekomprese z jeho chráněné kapsle ustoupila vnějšímu tlaku a břicho mu začalo otékat. Při katapultáži přišel o rukavici a jeho ruka začala v mrazivých teplotách podléhat omrzlinám, což jen doplnilo seznam jeho život ohrožujících problémů.

Rankin nyní vstupoval do mraku cumulonimbus jen s nouzovým kyslíkem a padákem, který nebyl zrovna navržen pro let uprostřed bouřky. Za šňůru padáku zatím nezatáhl, protože měl dost rozumu na to, aby věděl, že by to pro něj znamenalo rozsudek smrti. Nasadil barometr, který automaticky uvolní padák, jakmile jeho výška dosáhne přibližně 3048 metrů, a doufal, že se z bouřky dostane dřív, než se udusí nebo umrzne.

Rankin zůstal v mraku, který byl zmítán zuřícími stoupavými proudy, jež tvoří takové extrémní počasí, snad celou věčnost. Vědci vědí o vnitřním fungování těchto prudkých bouřkových mraků jen velmi málo, ale stoupající horký vzduch je více než dost silný na to, aby s ním zmítal, zatímco kroupy a blesky hrozily, že vše skončí.

Zanedlouho se mu rozvinul padák, což vedlo Rankina k domněnce, že se nachází ve výšce 3048 metrů, ale ani zdaleka tomu tak nebylo. Tlak uvnitř spustil barometr a Rankin byl nyní vynášen přímo vzhůru, protože stoupavý proud zachytil jeho padák. Opakovaně ho stoupavý proud zvedal a shazoval, znovu a znovu, zatímco se vyhýbal ledovým úlomkům a zadržoval dech, když byl vzduch tak nasycený vodou, že se mohl utopit.

Bouře ho nakonec naštěstí pustila a on se snášel dolů, až narazil do stromu a při pádu z větví se udeřil hlavou o kmen. Podíval se na hodinky a zjistil, že je 18:40 – v mraku byl tedy asi 40 minut. Rankinovi se podařilo vyhledat pomoc poblíž a odjel do nemocnice kvůli omrzlinám, dekompresním zraněním a dalším drobným poraněním, ale přežil relativně bez úhony.

Po nehodě se vrátil do služby a napsal knihu The Man Who Rode The Thunder. Dodnes je pouze jedním ze dvou, kteří kdy přežili něco tak neuvěřitelného, a to díky kombinaci štěstí a rychlého uvažování, kdy si při volném pádu do bouřky nevytáhl padák. Rankin zemřel v roce 2009 ve věku 88 let.

Zdroj: Wikipedia, disciplesofflight.com, taskandpurpose.com, redakce