Často se měnící příběh o hledání života v nejprozkoumanější planetární soustavě mimo naši planetu zaznamenal další zvrat, tentokrát povzbudivým směrem.
S ohledem na dříve opomíjené faktory nový výzkum odmítá teorii, že planety jako TRAPPIST-1 e byly kdysi tak horké, že se jejich kůra změnila v magmatické oceány a veškerou vodu vypustila do vesmíru. Studie, pokud obstojí při dalším zkoumání, by překonala jednu z výhrad proti možnosti života zahřívaného nejběžnější třídou hvězd v galaxii.
Pravděpodobně největší otázkou při hledání života mimo naši Sluneční soustavu je, zda má smysl se těmito běžnými hvězdami typu M, známými jako červení trpaslíci, zabývat. Tato kategorie tvoří tři čtvrtiny zdrojů světla v galaxii. Je to ještě větší podíl, když vyloučíme masivní hvězdy s příliš krátkou dobou života na to, aby se u nich mohl život vyvinout, a zahrnuje také většinu hvězd, které jsou dostatečně blízko, abychom je mohli skutečně studovat.
Soustava TRAPPIST-1 (sedm kamenných planet obíhajících kolem hvězdy typu M vzdálené pouhých 40 světelných let) je pro tuto debatu nulovým bodem, přičemž tři planety se nacházejí v pásmu, kde jsou v současnosti teploty vhodné pro přežití života.
Bohužel se objevily námitky, že všechny planety v „obyvatelných zónách“ červených trpaslíků by již dávno ztratily atmosféru, takže by nakonec nebyly obyvatelné. V takovém případě pravděpodobně ztrácíme čas zkoumáním těchto systémů z hlediska známek života a musíme zaměřit svou energii na těch několik málo hvězd typu F, G a K, které můžeme dobře pozorovat.
Problém není jen v tom, že mnoho červených trpaslíků jsou hvězdy typu erupce, jejichž výbuchy je mohly připravit o veškerou atmosféru, ale také v tom, že hvězdy typu M procházejí na počátku svého vývoje horkou fází. To by v kombinaci se skleníkovým efektem vody v atmosférách planet způsobilo, že by se celá kůra roztavila a voda zachycená v horninách by unikla.
Pokud by tato fáze trvala dostatečně dlouho, což se u takto pomalu se měnících hvězd většinou stává, veškerá voda v atmosféře by unikla do vesmíru. Za takových podmínek by neexistovaly žádné vyhlídky na sopečnou obnovu atmosféry planet, jakmile by hvězda vychladla natolik, aby jim umožnila přežít.
Nový model atmosfér planet v soustavě TRAPPIST-1 odmítá teorii, že by se někdy takto zahřály. Předchozí modelování pro zjednodušení považovalo atmosféry planet soustavy TRAPPIST-1 během nejžhavější fáze jejich hvězdy za čistě konvektivní.
Tým vedený doktorem Frankem Selsisem z univerzity v Bordeaux upozorňuje, že to není pravda. V atmosférách planet by naopak probíhaly jak konvekční, tak radiační procesy. Při zohlednění těchto faktorů by planety v té době stále dosahovaly teplot neslučitelných s životem. Nebyly by však tak horké, aby se zbavily vody zachycené v horninách. Po ochlazení mohly sopky vypustit část přežívající vody do atmosféry, aby spadla jako déšť a vytvořila oceány.
Je zkrátka možné, že by si odtud život našel cestu. Již víme, že nejvnitřnější planety TRAPPIST-1 1b a 1c postrádají podstatnou atmosféru, ale o planetách 1d, 1e a 1f, tedy těch, které se nacházejí v současné obyvatelné zóně, jsme ještě neshromáždili dostatek údajů. Tato studie naznačuje, že stojí za to se nadále zaměřovat nejen na ně, ale i na planety obíhající kolem podobných hvězd.
V této otázce je jistá ironie, protože Slunce mělo opačný problém. V době svého vzniku bylo chladnější než dnes, což nám ztížilo vysvětlení důkazů o Marsu, kde v té době tekla voda. Nicméně modely založené pouze na konvekci předpokládaly období, kdy byla Venuše tak horká, že se podobně zbavila veškeré vody, ale tato studie to zpochybňuje.
Přihlaste se, komentujte články a ukládejte si ty nejzajímavější k pozdějšímu přečtení.
Přihlásit se přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.