Stanislawa Leszczyńska byla instruována k zabíjení dětí, ale odmítla. Je kandidátkou na svatost v katolické církvi.
Osvětim je známá především jako místo smrti – pekelný vyhlazovací tábor, největší svého druhu, kde bylo podle odhadů zavražděno nejméně 1,1 milionu lidí. Je tedy zvláštní přemýšlet o táboře také jako o místě života. Přesto jím byl – díky ženě jménem Stanislawa Leszczyńska. Tato polská porodní asistentka během své dvouleté internace v Osvětimi odrodila v táboře v nepředstavitelných podmínkách 3 000 dětí. Ačkoli je její příběh mimo Polsko málo známý, je svědectvím o odporu malé skupiny žen odhodlaných pomoci svým spoluvězeňkyním.
Do Osvětimi ji přivedla především touha pomáhat druhým. Narodila se v Lodži v roce 1896 a svá první léta strávila v relativním klidu – vdávala se, studovala na porodní asistentku, měla děti. V roce 1939 se vše změnilo, když nacisté vtrhli do Polska. Leszczyńska najednou žila v okupované zemi a v jejím městě, kde žil druhý největší počet Židů v Polsku, vzniklo ghetto. Více než třetina obyvatel města se tísnila na malém prostoru a byla nucena pracovat pro nacisty.
Leszczyńská byla zděšena podmínkami v ghettu a rozhodla se s rodinou, včetně svých čtyř dětí, pomoci. V rámci sílícího polského odboje pašovali Židům v ghettu falešné doklady a potraviny. V roce 1943 byla jejich práce odhalena a rodina byla vyslýchána gestapem. Manželovi a nejstaršímu synovi Leszczyńské se sice podařilo uprchnout, ale mladší děti a jejich matka byly zatčeny. Leszczyńska byla oddělena od svých synů, kteří byli posláni na nucené práce do různých táborů, a spolu s dcerou, studentkou medicíny, poslána do Osvětimi. Její manžel pokračoval v boji proti nacistům, ale byl zabit během Varšavského povstání v roce 1944. Už ho nikdy neviděla.
Když Leszczyńska dorazila do tábora, našla německého lékaře a řekla mu, že je porodní asistentka. Přidělil jí práci v táborové „porodnici“, což byly špinavé baráky, které nebyly ani tak místem péče o těhotné ženy, jako spíše místem, kde je odváděli na smrt. Většina těhotných žen v Osvětimi byla jednoduše poslána do plynových komor. Ženám, které v táboře zjistily, že jsou těhotné, někdy prováděla potrat lékařka Gisella Perlová, která pomohla zabránit stovkám žen v porodu.
Když se zjistilo, že jsou ženy těhotné, byly často bez soudu popraveny. Jiné byly poslány do nemocničního baráku, kde v nuzných podmínkách přečkaly zbytek těhotenství. „Sestra Klara“, porodní asistentka, která byla do tábora poslána za vraždu dítěte, dohlížela na barák spolu se ženou jménem „sestra Pfani“. Měly na starosti prohlašovat děti narozené na oddělení za mrtvě narozené a pak je topit v kbelících, často před zraky matek, které právě porodily. Úloha sestry Kláry nezahrnovala asistenci u porodů.
„Tato dělba práce byla jedním z nejgrotesknějších příkladů toho, jak nacisté na jedné straně cynicky dodržovali „zákonné“ normy – nenechali vyřazenou sestru asistovat u porodů, ale na druhé straně ji pověřili vražděním novorozených židovských dětí,“ píše historik Michael Berkowitz. Když se Leszczyńska dozvěděla, co se od ní v „porodnici“ očekává, odmítla. Když ji odvedli k lékaři, který dohlížel na celý tábor, opět odmítla. „Proč ji tehdy nezabili, nikdo neví,“ řekl v roce 1988 syn Leszczyńské Bronislaw.
Navzdory výhrůžkám a bití ze strany Klary se Leszczyńska prostě začala starat o matky a rodit jejich děti. Přestože věděla, že většina dětí, které odrodí, bude během několika hodin zabita, snažila se zachránit co nejvíce životů matek. Byla to téměř nemožná práce – žádná tekoucí voda, málo přikrývek, žádné pleny, málo jídla. Leszczyńska se rychle naučila nechávat rodičky ležet na zřídka zapálených cihlových kamnech uprostřed kasáren – jediném místě, kam se rodící žena mohla vejít. V „nemocnici“, která se při dešti plnila centimetry vody, byly běžné vši a nemoci.
Leszczyńska, které pomáhala její dcera a další vězeňkyně, později uvedla, že během dvou let v Osvětimi odrodila 3 000 dětí. Navzdory opakovaným příkazům nadále odmítala zabíjet děti, a dokonce se postavila doktoru Josefu Mengelemu, nechvalně proslulému táborovému „andělu smrti“, který byl známý svými brutálními pokusy na dvojčatech a dalších vězních.
Ne každé dítě bylo okamžitě zavražděno. Od roku 1943 byla některá z nich odebírána nacistickým párům jako „árijské“ děti v rámci nacistického programu Lebensborn, v jehož rámci bylo jen v Polsku uneseno až 100 000 dětí. Leszczyńska a její asistenti se snažili odebrané děti tetovat v naději, že budou později identifikovány a znovu spojeny se svými matkami. Jiné ženy své děti raději samy zabily, než aby je vydaly nacistům.
Některým nežidovským ženám bylo dovoleno ponechat si své děti, ale ty obvykle kvůli podmínkám v táboře rychle zahynuly. Několika židovským dětem však bylo umožněno žít, i když není jasné, co se s nimi stalo. Podle slov historičky Zoé Waxmanové, pokud bylo dítěti dovoleno přežít, bylo to pravděpodobně za určitým účelem a na určitou dobu. Leszczyńska se cítila bezmocná, když viděla, jak jsou děti, které odrodila, zavražděny nebo umírají hlady a jejich matky mají zakázáno kojit. Přesto pracovala dál, křtila křesťanské děti a starala se o ženy v kasárnách, jak nejlépe uměla. Přezdívaly jí „Matka“.
Historičky medicíny Susan Benedictová a Linda Sheildsová uvádějí, že z 3000 dětí, které Leszczyńská odrodila, jich polovina utonula, dalších 1000 zemřelo rychle hlady nebo zimou, 500 bylo posláno do jiných rodin a 30 jich tábor přežilo. Předpokládá se, že všechny matky a všichni novorozenci porod přežili. Počátkem roku 1945 donutili nacisté většinu vězňů z Osvětimi odejít z tábora na „pochod smrti“ do jiných táborů. Leszczyńska odmítla odejít a zůstala v táboře až do jeho osvobození.
Odkaz Leszczyńské žil ještě dlouho po osvobození Osvětimi – jak ve vzpomínkách přeživších, jejichž děti se snažila důstojně přivést na svět, tak v životech těch několika málo dětí, které tábor opustily živé, a v práci jejích vlastních dětí, z nichž všechny přežily válku a samy se staly lékařkami.
„Dodnes nevím, za jakou cenu odrodila mé dítě,“ řekla v 80. letech Maria Salomanová, jejíž dítě Leszczyńska odrodila. „Moje Liz vděčí za svůj život Stanislawě Leszczyńské. Nedokážu na ni myslet, aniž by mi do očí nevhrkly slzy,“ uvedla.
Leszczyńska se po válce vrátila k životu porodní asistentky v Lodži a o svém pobytu v Osvětimi začala mluvit až v roce 1957, kdy odešla do důchodu. V Polsku je stále uctívána a katolická církev ji navrhla na svatořečení. Ale i kdyby se oficiální světicí nikdy nestala, její práce v pekle mluví sama za sebe.
Přihlaste se, komentujte články a ukládejte si ty nejzajímavější k pozdějšímu přečtení.
Přihlásit se přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.