Polský nákup lehkých bojových letounů FA-50 je součástí celosvětového trendu. V současné době má o tyto letouny zájem řada zemí. Patří mezi ně i Rusko, které (poučeno z války na Ukrajině) nyní pociťuje potřebu lehkých a levných bojových letounů. Kvůli technickým problémům však sahá po nápadech starých více než 40 let.
Přestože k informacím zveřejňovaným Rusy je třeba přistupovat s velkou opatrností, zprávy o záměru nového stroje si získaly značnou pozornost. Jejich pozadím není ani tak obrat Moskvy k letounům třídy FA-50, jako spíše celosvětový trend, jehož příkladem jsou vedle exportního úspěchu jihokorejského FA-50 objednávky na stroje jako PAC JF-17 Thunder, Hongdu JL-10 nebo programy na stavbu vlastních strojů jako AIDC T-5 (Tchaj-wan) nebo TAI Hürjet (Indie).
V tomto kontextu je však překvapivé, že Rusko hodlá postavit novou konstrukci založenou na řešeních používaných ve starých letounech MiG-23 a MiG-27. O jaké vybavení se jedná?
Znamení doby – proměnlivá geometrie křídla
Letouny MiG-23 a MiG-27 byly vyvinuty na přelomu 60. a 70. let. MiG-23 vznikl jako stíhací stroj, ale jeho vývoj a vznik útočných variant vedl k tomu, že na jejich základě vznikl stíhací bombardér MiG-27, který kladl větší důraz na útoky na pozemní cíle.
Tyto letouny se vyznačují (což bylo v době jejich vzniku zcela běžné) proměnlivou geometrií křídla. Podobné řešení lze nalézt i u dalších strojů z té doby, jako jsou ruské Su-22, Tu-26, americké F-111, B-1 a F-14 nebo evropské letouny Panavia Tornado.
Díky možnosti měnit geometrii má stroj s rozloženými křídly dobré pilotní vlastnosti při nízkých rychlostech letu. Zároveň (při složených křídlech) může změnit své vlastnosti na takové, které jsou vhodnější pro let vysokou rychlostí.
MiG-23 byl dlouhý 16,7 m, měl rozpětí křídel 7,8 m (složený) až 14 m (rozložený) a jeho maximální vzletová hmotnost dosahovala 18 tun. Letoun mohl létat ve výšce až 18 km a zrychloval na Mach 2,35. Jeho výroba skončila v polovině 80. let 20. století. Stroje tohoto typu sloužily mimo jiné v polském letectvu. Jeden ze zde umístěných ruských MiGů-23 se zapsal do historie jako letoun, který bez pilota přeletěl polovinu Evropy.
Příliš drahé vybavení pro Rusko
MiG-23 a MiG-27 byly posledními ruskými velkokapacitními bojovými letouny poháněnými jedním motorem. Pozdější konstrukce – jako MiG-29 a jeho vývojové varianty (včetně „nového“ MiGu 35), a zejména Su-27 a jeho hluboká modernizace v podobě letounů Su-30, Su-34 a Su-35 – jsou velké, relativně drahé a na provoz nákladné stroje, které si Moskva jednoduše nemůže dovolit.
Situaci nezlepšuje ani skutečnost, že jejich teoretičtí nástupci v podobě Su-57 a poněkud mýtického MiGu-41 jsou rovněž velká dvoumotorová letadla, která si Rusko nemůže dovolit. Stejný problém mimochodem existuje i u jiných zbraní – dokonce i bývalý ruský prezident Dmitrij Medveděv poznamenal, že například tank T-14 Armata je drahý kus techniky pro přehlídky, zatímco modernizované T-72 se používají v boji.
Problémy ruského leteckého průmyslu
Pokusem o únik jsou návrhy lehkých a přitom moderních letounů, jako je Su-75. Vzhledem ke stavu ruských konstrukčních kanceláří, jejichž pracovníci prostě umírají stářím, aniž by vyvinuli dostatečně početné nástupce, by od jeho vývoje k letu, zkouškám a nakonec k operační připravenosti mohlo uplynout několik desetiletí.
Přitom Moskva potřebuje letouny nyní, protože její bojové letectvo bylo nad Ukrajinou značně vyčerpáno. Seznam potvrzených ztrát zahrnuje 31 letounů Su-25, 14 Su-24, 11 Su-30, 25 Su-34 a sedm Su-35. Stav zbývajících letounů se navíc v důsledku intenzivního používání pravděpodobně zhoršuje a výrobní kapacity dílů, motorů nebo celých letounů jsou menší, než je třeba.
Důvodem je mimo jiné omezený přístup Ruska ke špičkovým západním obráběcím strojům. Moderní bojový letoun není starý tank, kde přivařením protiletadlové „klece“ a opláštěním reaktivním pancířem vznikne stroj, který sice není moderní, ale postačuje k boji podle slov připisovaných Josifu Stalinovi „kvantita je zároveň kvalita“.
Hrozba klouzavých bomb
Poslední měsíce války na Ukrajině ukázaly, že tváří v tvář krizi ukrajinské protivzdušné obrany získala ruská letecká síla znovu na významu, a to díky velkému množství funkčních ekvivalentů pum JDAM-ER, ruských balíků UMPK. Jedná se o zbraně, které by neměly být podceňovány. Balíček UMPK mění obyčejnou volně padající bombu na zbraň o dvě třídy lepší: na řízenou bombu, a to ještě klouzavou.
Tato vlastnost znamená dolet desítek kilometrů, což umožňuje ruským letounům útočit, aniž by byly vystaveny palbě protivzdušné obrany krátkého dosahu. Ukrajinské komplety středního dosahu (NASAMS, Patriot, IRIS-T SLM nebo S-300) jsou v ceně, takže zpravidla operují mimo frontovou linii a chrání klíčová zařízení ve vnitrozemí. Ukrajinské letectvo, které je velmi prořídlé, také nemá schopnost účinně čelit.
Levné a ve velkém množství vyráběné kluzákové bomby umožnily Rusku účinně útočit mimo jiné na ukrajinská opevnění a doslova bombardovat do nich pozemní vojska. Tato metoda je sice poměrně drahá a pomalá, nicméně účinná a umožnila Rusku v posledních měsících dosáhnout několika propagandistických (neboť jejich skutečný význam je marginální) vítězství, v čele s dobytím Avdijivky.
Putinův Volksjäger
Za takových podmínek Rusko nepotřebuje drahocenné Su-34 k ničení ukrajinských opevnění. Potřebuje cokoli, co je schopno zvednout do vzduchu bombu FAB se svařenými křídly a uletět s ní rozumně rychle několik set kilometrů.
Tuto úlohu by mohly úspěšně plnit větší bezpilotní letouny, ale vzhledem ke stavu ruského leteckého průmyslu je jejich rychlý rozvoj nepravděpodobný. Právě proto může Moskva potřebovat letoun, který jeden z publicistů serveru Defence24 poněkud zlomyslně nazval Volksjäger.
Tento název nesl jeden z nacistických Wunderwaffe – Hitlerových zázračných zbraní vyvinutých na konci druhé světové války. Volksjäger neboli Heinkel He 162 byl proudový letoun postavený s co největším využitím dřeva. Tím se měl zachránit surovinový deficit Německa.
Podle německých plánů měli stroje pilotovat hromadně a povrchně vycvičení piloti, kteří měli svým počtem kompenzovat nedostatečný výcvik a chybějící bojové zkušenosti. Ačkoli byl Volksjäger vyvinut příliš pozdě na to, aby mohl hrát nějakou roli, samotná konstrukce byla zajímavá – kombinovala jednoduchost s technickým předělem v podobě proudového motoru.
Labutí píseň ruského leteckého průmyslu
Jestli a kdy by Rusko (pokud se předložená myšlenka někdy uskuteční) mohlo představit moderní Volksjäger? Výrobní linky pro letouny MiG-23 nebo MiG-27 již dlouho neexistují a stavba nového stroje (byť na základě staré konstrukce) je program, který trvá roky, ne-li desetiletí. Proto se jako pravděpodobná jeví varianta, kdy myšlenka na stavbu modernizovaného MiGu-27 zůstane pouze zoufalým činem, který má ukázat skutečné schopnosti ruského letectva.
V rozporu s kremelskou propagandou bylo ruské letectvo již před válkou na Ukrajině na vyrovnané úrovni. Ta jen urychlila nevyhnutelné a mimochodem se ztrátou zahraničních zákazníků odřízla letecký průmysl od důležitého zdroje příjmů.
Zatímco potenciál ruského letectva je stále dostatečný na to, aby zničil Ukrajinu, ztrátu vycvičeného personálu, faktickou likvidaci výsadkového letectva (ztráta leteckého cvičiště NITKA, nekonečná obnova letadlové lodi Admirál Kuzněcov) a postupné vyčleňování letounů založených na konstrukcích pamatujících počátek 80. let lze pozorovat již několik měsíců. Jiné (s výjimkou několika Su-57 s pochybným bojovým potenciálem) Rusko prostě nemá.
Zdroj: Defence24, WP Tech, redakce
Přihlaste se, komentujte články a ukládejte si ty nejzajímavější k pozdějšímu přečtení.
Přihlásit se přes náš web
Ještě nemáte účet? Staňte se členem.