Vojenští roboti jsou myšlenkou, jejíž čas nadešel: USA a tisíce autonomních zbraňových systémů

Armáda Spojených států plánuje v příštích dvou letech začít používat tisíce autonomních zbraňových systémů ve snaze čelit rostoucí moci Číny.

Cílem takzvané iniciativy Replicator je spolupracovat s obrannými a dalšími technologickými společnostmi na výrobě velkého množství cenově dostupných systémů pro všechny složky armády.

Vojenské systémy schopné různého stupně nezávislého provozu se v posledních zhruba deseti letech stávají stále běžnějšími. Ukazuje se, že budoucnost konfliktů se změnila – nastává věk bojových robotů.

Myšlenka, jejíž čas nadešel

V posledním desetiletí došlo k výraznému rozvoji pokročilých robotických systémů pro vojenské účely. Mnohé z nich byly založeny na úpravě komerčních technologií, které se staly schopnějšími, levnějšími a dostupnějšími. V poslední době se pozornost přesunula na experimentování s tím, jak je nejlépe využít v boji. Ruská válka na Ukrajině ukázala, že tato technologie je připravena k reálnému nasazení.

K vyhledávání a napadání obrněných vozidel a dělostřelectva se hojně využívá tzv. ležící munice, což je forma robotického vzdušného prostředku. Ukrajinské námořní útočné drony ochromily ruskou černomořskou flotilu a donutily její válečné lodě s posádkou zůstat v přístavu. Vojenští roboti jsou myšlenkou, jejíž čas nadešel.

Robotická mise

Pro americkou armádu je Rusko „akutní hrozbou“, ale Čína je „výzvou“, s níž může porovnávat své vojenské schopnosti. Čínská lidová osvobozenecká armáda je považována za silnou výhodu z hlediska „masy“ – má více lidí, více tanků, více lodí, více raket atd. USA mají možná kvalitnější vybavení, ale Čína vítězí v kvantitě.

Díky rychlému vybudování tisíců „autonomních systémů schopných útoku“ nyní program Replicator poskytne USA počet, který je považován za nezbytný pro vítězství v budoucích velkých válkách.

Nový odvážný svět?

Jednou z velkých obav ohledně autonomních systémů je, zda jejich použití může být v souladu se zákony ozbrojených konfliktů. Optimisté tvrdí, že roboty lze pečlivě naprogramovat tak, aby dodržovali pravidla, a v zápalu a zmatku boje mohou dokonce poslouchat lépe než lidé.

Pesimisté oponují tím, že nelze předvídat všechny situace a že roboti mohou špatně pochopit a zaútočit, i když by neměli. Mají pravdu. Z dřívějších autonomních vojenských systémů se špatně osvědčily například kanón Phalanx pro obranu zblízka a raketa země-vzduch Patriot.

Pouze jednou byl použit v boji, a to během první války v Perském zálivu v roce 1991, kdy Phalanx střílel na oblak chaffu, místo aby se postavil útočící protilodní střele. Modernější Patriot se osvědčil při sestřelování útočících balistických raket, ale také dvakrát sestřelil přátelské letouny během druhé války v Zálivu v roce 2003 a zabil jejich lidské posádky.

Chytrá konstrukce může tyto problémy v budoucích autonomních systémech překonat. Jakýkoli systém schopný zabíjet však bude stále potřebovat formální povolení od člověka, aby tak mohl učinit.

Globální změna

Spojené státy budou možná první zemí, která nasadí velké množství autonomních systémů, ale ostatní země budou v těsném závěsu. Čína je zřejmým kandidátem, protože je velmi silná jak v oblasti umělé inteligence, tak ve výrobě bojových dronů.

Protože však většina technologií, které stojí za autonomními vojenskými drony, byla vyvinuta pro civilní účely, je široce dostupná a relativně levná. Autonomní vojenské systémy nejsou určeny pouze pro velmoci, ale brzy by je mohly nasadit i mnohé střední a menší mocnosti.

Autonomní zbraně údajně nasadily mimo jiné Libye a Izrael a ve válce na Ukrajině se ukázaly jako důležité drony vyrobené v Turecku. Další zemí, která se o možnosti autonomních zbraní aktivně zajímá, je Austrálie.

Australské obranné síly dnes staví autonomní rychlý proudový letoun MQ-28 Ghostbat, robotická mechanizovaná obrněná vozidla, robotické logistické nákladní automobily a robotické ponorky a již používají robotickou plachetnici Bluebottle pro námořní ostrahu hranic v Timorském moři.

Zdroj: Tech Times, The Science Times, The Conversation, redakce