Pomsta osvětimských vězňů na jejich trýznitelích z SS. Sáhli po zbraních, kterých se Němci nesmírně báli

Se sovětskými válečnými zajatci převezenými na podzim 1941 do Osvětimi se zacházelo hůř než se zvířaty. Hlad, práce nad jejich síly a zuřící epidemie skvrnitého tyfu způsobily, že jich denně umíraly desítky. Ale paradoxně právě smrtelná nemoc jim dala příležitost pomstít se svým trýznitelům.

Tento příběh popsal Andrej Pogožev v knize Útěk z Osvětimi. Byl jedním z nešťastníků, kteří se v létě 1941 během německé invaze do SSSR dostali do zajetí a poté byli převezeni do Osvětimi.

Epidemie skvrnitého tyfu v Osvětimi

Po letech vyprávěl, že podvyživení vězni začali brzy podléhat skvrnitému tyfu. Nemoc si v důsledku nedostatečné lékařské péče a otřesných životních podmínek vybírala smrtelnou daň.

„Nemocní a zdraví leželi vedle těch, kteří zemřeli na tyfus. Naše mučitele nezajímalo, kolik z nás je zdravých a kolik nemocných.“

Vši v boji proti Němcům

Právě za těchto hrůzných okolností přišel jeden ze soudruhů jménem Viktor Kuzněcov na způsob, geniální ve své jednoduchosti, jak se nelidským esesákům pomstít. Pogožev napsal:

„Viktor si radostně mnul ruce a chmurně se usmíval. Náhle se jeho výraz změnil; mstivě někomu pohrozil pěstí. Víš co? Mohli bychom tuhle esesáckou veš nakazit tyfem! Jen si to představte!“

Plán se rozhodně líbil pozdějšímu autorovi knihy Útěk z Osvětimi, protože byl velmi jednoduchý a byl v možnostech zajatců. Vši, jak usoudil, by se mohly stát tajnou zbraní.

Také ostatní vězni Kuzněcovovu nápadu nadšeně tleskali. Koneckonců se není čemu divit. Vždyť, jak zdůraznil Pogožev, vězni měli poprvé po několika měsících skutečnou šanci pomstít se za smrt svých kolegů.

Výsledky se dostavily rychle

Vězni se okamžitě pustili do vymýšlení metod, jak patogenní „kulky“ použít. „Nejlepší způsob, jak vši přenést nebo vystřelit, bylo lusknutí prostředníčku a palce – pohyb prstů byl téměř neviditelný. Nejlepší pozice byla na spodním lůžku, odkud byl také dostatečný dosah.“

Po dvou dnech příprav se stávající oběti nakonec rozhodly použít improvizované biologické zbraně uložené v papírových sáčcích. Záměrem bylo postupovat při sčítání vězňů.

„V každém vhodném okamžiku jsme stříleli na esesáky a tlumočníky. Velmi rychle se objevily první výsledky. Nejprve onemocněl tlumočník. Když padl na „Bílého králíka“ (tak se jmenoval jeden obzvlášť krutý esesák), málem jsme tančili radostí!“

Němci mění pravidla

Vězni z ostatních kasáren se Kuzněcovova nápadu rychle chytili. Rozsah úspěchu se však ukázal jako katastrofální. Němci si buď sami, nebo díky udání jednoho z vězňů uvědomili, že vlna nemocí v jejich řadách není náhodná.

„Jednoho dne tlumočník otevřel dveře a oznámil, že od nynějška se způsob počítání mění. Na daný pokyn si musí všichni opět lehnout na pryčny, tváří k chodbě, ale s tvářemi přitisknutými k prknům palandy. Obličeje mají objímat oběma rukama s prsty široce roztaženými od sebe.“

Každému, kdo se nepodřídil těmto pokynům, hrozila smrt, přičemž i sebemenší pohyb měl za následek kruté bití, které často končilo smrtí podezřelého. Takto skončila akce nakažení dozorců tyfem.

Zdroj: WP Tech, University of Toronto, redakce